Ve dvě hodiny čekal na návštěvníky besedy netypicky zaplněný stůl. Ležel tu vedle sebe kaktus opuncie i s plodem, globus, tradiční výšivky a rukodělné výrobky, kabelka z kokosového oříšku a další kožená, atlas světa, sošky, korále z mušlí, mince, láhve od nápojů, kastaněty… Ani jsme nevěděli, co prohlížet dřív. Jana prokládala své povídání a zážitky komentářem jednotlivých kousků, debatovali jsme o cestování a občas zhasli, abychom lépe viděli na monitoru úryvky filmu. Věděli jste třeba, že Kanárské ostrovy se nejmenují podle kanárků, ale psů (latinsky canis)? Že je tento ostrov proslulý pěstováním rajčat? A že pobřeží lemují řady větrných elektráren? My také ne, ale teď už víme!

Dvě hodiny utekly jako voda. Besedu jsme zakončili zkoušením oblečení – suvenýrů z ostrova, malou módní přehlídkou a společným focením. Potom už jsme Janě moc poděkovali a popřáli šťastnou cestu. Rádi ji v Břeclavi zase někdy uvidíme!

Fotogalerie

Třináctého a dvacátého jsme se věnovali zdravotním účinkům solné jeskyně. Klienti měli trochu obavy přímo jeskyni navštívit, proto jsme si nejdříve pozvali RNDr. Jaromíra Zemana, místního provozovatele. Ten nám o jeskyni povykládal a ukázal svůj patent – inhalační solnou hrušku (http://www.solnajeskynebreclav.cz/hruska.php). Další týden jsme se v počtu osmi (včetně přátel v roli průvodců) do jeskyně vydali.

Poslední dubnové úterý jsme v menším počtu navštívili Městské muzeum a galerii, kde nás po výstavě fotografií a soch provedl opět vynikají PhDr. Karel Křivánek. Naopak pracovnice břeclavského střediska provázely 30. dubna své brněnské kolegy a klienty po Pálavě v rámci turistického výletu. Břeclav „reprezentovala“ pouze jedna klientka s vodicím pejskem.

Ve druhé polovině měsíce se naše pracovnice účastnily dvou dalších akcí mimo Břeclav – řízení na autodromu v Brně a oslav Dne Země na Turoldu v Mikulově, kde ukazovaly návštěvníkům kompenzační pomůcky a nechávali je chodit s bílou holí a klapkami na očích.

Všichni účastníci se sjeli na půl desátou do Horních Věstonic, kde začínala naše cesta strmým stoupáním po zelené značce. První zastávku se čtením z naučných tabulí, seznamovacím kolečkem a obveselením od místního štěněte, které zlobilo tři naše vodicí pejsky, jsme udělali na konci vsi. Další byla pod horolezeckou skálou Martinka, kde jsme se měli zastavit a čekat na lektorku z Centra ekologické výchovy. Protože ale došlo při domlouvání k informačnímu šumu, pokračovali jsme po modré a červené dál do Soutěsky. Měli jsme pocit, že už jsme ušli kamenitými a kořeny pokrytými stezkami v lese aspoň polovinu trasy, ale byly za námi pouze necelé tři kilometry, když jsme si vybalili oběd a dali čas lektorce Evě Řezáčové, aby nás doběhla.

„Výuka“ o Pálavě probíhala potom doslova jako „terénní“. Po počátečních informacích o historii, bývalé oboře, fauně, flóře i teorii ochrany přírody v ČR jsme pokračovali po červené trase příjemným lesním úvozem ze Soutěsky ke Klentnici a ukazovali si brouky, kvetoucí rostliny a zastavili se u nejedné naučné tabule. Stín stromů pomohl nám i našim psím průvodcům trochu se zregenerovat, než jsme začali opět šplhat do kopce – k Sirotčímu hrádku, který byl zahalený do kvetoucích a vonících stromů. Pod bílými skalami jsme si krátce oddechli a šlapali na poslední, opravdu poslední kopec – na Stolovou horu s krásným výhledem na okolní vesničky, řepkou žlutě kvetoucí (i vonící) pole a Rakousko. Odtud to byla po červené do Mikulova ještě polovina… Ale už jsme náš cíl v dáli alespoň viděli!

Většina turistů se shodla, že scházet kamenitou cestičku s přírodními schůdky ze „Stolovky“ bylo ještě náročnější než se škrábat do kopců. Byli jsme rádi, že jsme dnes nemuseli přes nejvyšší vrchol Pálavy – Děvín a hrad Děvičky… Ale zpět na trasu! Poslední úsek cesty byl trochu kvapný. Organizátorka Eliška zavelela, že brněnská část skupiny musí stihnout podle plánu autobus ve čtyři hodiny. Měli jsme na výběr jít terénem přes Turold tři kilometry, ale reálnější se nám zdála silnice. Tato varianta ale byla zase delší, protože v cestě k zastávce stál celý Mikulov. Naštěstí nám ale cestu zkřížil kolemjedoucí autobus, svezli jsme se přes město a měli čas občerstvit se před pokračováním do Brna. A kdo chtěl, sladce odměnil svůj výkon i posezením v cukrárně. Opravdu jsme si to zasloužili! Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, užili jsme si krásný den, opálili se, něco nového se přiučili – a komu neupadly nohy, na podzim bude vítaný na Pálavě číslo dvě!

Fotogalerie

V úvodu jsme se dozvěděli, že je doktor Zeman původní profesí matematik a fyzik, což vysvětlovalo, že dokázal popsat technologii a fungování solné jeskyně tak, jak bychom se nedočetli ani na internetu. Překvapily nás také informace o historii léčby solí, která sahá daleko do minulosti. Na léčivé účinky se přišlo v oblastech, kde se sůl těžila, například u polské Wieliczky (dodnes aktivního dolu i s muzeem), protože tamní dělníci nebývali nemocní jako ostatní obyvatelstvo.

Břeclavská jeskyně vznikla s nákladem asi čtyř milionů před pěti lety, tehdy jako jediná na okrese, dnes již jedna mnoha. Je zde navezeno deset tun soli ze tří světových míst a osvětlena solnými lampami z Himalájí. Pro relaxaci a osvěžení vzduchu protéká ve fontánce luhačovická Vincentka. Hodinový pobyt v takovém prostředí vydá za tři dny u moře, protože se sůl vstřebává dýcháním i kůží. Pokud někomu nedělá dobře pobyt v uzavřené místnosti, může se prodýchávat solí z Mrtvého moře i doma pomocí „solné hrušky“.

Ačkoliv mají pravidelné pobyty v solné jeskyni blahodárný vliv na mnoho onemocnění a zvyšují celkovou odolnost organismu, nás zajímaly především účinky na zrak, vysoký tlak a štítnou žlázu. Kdo si není jistý, raději bude ještě konzultovat svůj zdravotní stav s ošetřujícím lékařem. Všichni se ale na naši první návštěvu solné jeskyně těšíme a kdyby nepršelo, vyrazili bychom už dnes po besedě. Zatím si můžete prohlédnout ve fotogalerii besedu s RNDr. Zemanem a příští týden vás budeme informovat, jak jsme si to užili přímo v jeskyni.
¨

Fotogalerie

Dalšími aktivitami v souvislosti s jarem byla fytoterapie Zlaty Zumrové, o míchání krémů a ochutnávce čajů jsme psali v samostatném příspěvku. Naposledy před Velikonocemi jsme v rámci výtvarné dílny batikovaly velikonoční vajíčka. Čtyři klientky s Žanetou omotávaly vejce obvazy, které zajistily gumičkou. Práce to byla náročná na trpělivost, ale výsledek stál za to! Po deseti minutách v barvě Jiřka vytahovala zajímavě kombinované a prolnuté velikonoční ozdoby.

A protože je březen měsícem čtenářů (dříve knihy), setkali jsme se také na dvou akcích mimo středisko – v Městské knihovně Břeclav na besedě s autorkou knihy a v Městském muzeu a galerii Břeclav na autorském čtení básní. Poznatky z obou akcí včetně fotek jsou k dispozici v samostatných článcích.

V dubnu se těšíme hlavně na besedu o solné jeskyni a její následnou návštěvu, procházku Za břeclavskými sochami s doktorem Karlem Křivánkem z Muzea a výlet na Pálavu v den, kdy budou rejdit čarodějnice. Přidá se někdo?

Abychom však v tomto slunečném dni nepropadli smutné náladě, prokládal doktor Křivánek čtení historkami o zrodu veršů, které většinou začínaly slovy: „Jednou jsem zase projížděl náš kraj a jak tak šlapu na koli…“ Rozesmály nás rovněž některé slovní obraty: „zima odtekla kanály“, „smutně splíním“, „žabí rap“ a část básničky, kde píše o dešti a tom, že socha T. G. M. byla mokrá až na bronz. Kdo má tvorbu Karla Křivánka rád, může číst každých čtrnáct dnů v místních novinách také jeho fejetony.

A protože nás ve výstavní síni celou dobu obklopovaly krásné poetické obrazy krajin z Podpálaví malíře Františka Hodonského, vydali jsme se ještě na komentovanou prohlídku. Tu doktor Křivánek a klienti, břeclavští rodáci, zakončili vášnivou debatou o dřívější podobě města bez paneláků, vzpomínkou na tehdejší obyvatele a jejich živnosti. Jak se říká – svět je malý… A dnes nám nabídl příjemně strávené odpoledne.

Děkujeme ředitelce a pracovníkům Městského muzea a galerie Břeclav za vstřícný přístup a ochotu se nám věnovat! Už se těšíme na vycházku Za břeclavskými sochami poslední úterý v dubnu, opět s výkladem PhDr. Karla Křivánka.

Fotografie

Autorské čtení PhDr. Karla Křivánka v Břeclavi, 23. 3. 2010

„Každý všední den od čtyř do sedmi hodin jsme rozložily v altánku před kinem pomůcky do domácnosti pro zrakově postižené a nevidomé občany, materiály k nácviku Braillova písma, výrobky našich klientů z výtvarných dílen v Brně, propagační materiály organizace a fotky z akcí,“ vyjmenovala širokou informační nabídku stánku sociální pracovnice Jiřina Falková. Dodala, že nejvíce návštěvníky okouzlily „chytré krabičky“ – „hladinka“, indikátor barev a světla a digitální hodinky. Mladší děti bavilo hádat, k čemu se používá šablonka, půlič léků a další drobnosti.

Největší zájem byl jako tradičně o brýle simulující pět typů poruch vidění, obrázky ukazující vidění prostoru s různými očními vadami a chůzi s bílou holí přímo v prostoru před Městským kinem, kde se festival odehrával. „Chůzi s holí zkoušely hlavně menší děti, nejmladší účastnici byly teprve čtyři roky, rodiče našli odvahu jen někteří. Ale všichni, kteří to zkusili, se shodovali, že by nechtěli oslepnout. Bohužel se nám nepodařilo ke stánku přilákat páteční návštěvníky koncertů – studenty. Asi se styděli,“ popsala situaci dobrovolnice Marie Chmelinová.

I přesto prošlo za tři dny stánkem TyfloCentra více než sto zájemců všech věkových kategorií. Stavily se za námi také dvě místní klientky v doprovodu rodiny i vodicího psa. Festival Jeden svět v Mikulově považujeme za úspěšný a jsme rády, že jsme mohly svým zapojením přispět k širší nabídce doprovodných aktivit. Rády se v příštích letech opět zapojíme. Doporučujeme prohlédnout fotky v galerii, více informací najdete na http://jedensvet.cz/2010/mikulov .

Fotografie

Břeclavské TyfloCentrum na festivalu Jeden svět v Mikulově, březen 2010

V této knize vzpomíná Eva Dobšíková, narozená české matce a židovskému lékaři, na své dětství a především na dobu druhé světové války. Její tatínek v první den okupace spáchal sebevraždu a malou Evu musela maminka ukrývat tři a čtvrt roku před nepřejícími lidmi u starého poštmistra ve Vranovicích. Nechodila do školy, bavila se vyráběním panenek a hodně četla. Ve své samovazbě měla stále nachystanou láhev s vodou a jed, kdyby se maminka někdy nevrátila domů… Válku přežila především díky schopnostem maminky přečkat kruté výslechy gestapa i totální nasazení a snaze o změnu Evina vyznání z židovského na „bez víry“. Kniha je ale především o osudech hodných lidí a přátel, kteří jim během války i po ní pomáhali. Jedna z holčiček-kamarádek seděla s námi v místnosti, nyní již sedmdesátiletá, a občas neudržela slzy dojetí, když Eva Dobšíková vzpomínala na společné dětství.

Protože jsme si posedali do zadních řad jako ve škole, přišla autorka blíž k nám a ukazovala obrázky z knihy (pro dobře vidící byly promítány také na velké plátno vepředu), nechala kolovat dvě knihy s židovskou tematikou, jež se synem přeložili z němčiny, a četla krátké úryvky. Když jí nestačil hlas, vypomohla krásným přednesem knihovnice Radka Denemarková. Po několika zvídavých dotazech autorce poděkoval ředitel knihovny a my jsme ji ocenili potleskem. Někteří z nás využili příležitost a knihu Naše doba a my v ní si zakoupili a nechali podepsat. Na delší povídání nebyl čas, ačkoliv o to některé klientky stály. Také prožily dobu, o níž Eva Dobšíková psala, a mají mnoho svých zážitků. Nebyli jsme však na besedě v knihovně naposledy.

Fotografie

Beseda s paní Evou Dobšíkovou v knihovně v Břeclavi, 16. 3. 2010

Od dvou hodin jsme pozorně poslouchali povídání o pěstování čaje, druzích a na čem závisí jeho kvalita. Společně jsme zavzpomínali na dobu před revolucí, kdy se v našich končinách prodávaly pouze balené čajové směsi mdlé chuti a radili se, kde v okolí Břeclavi získat kvalitní pramenitou vodu bez chemických úprav. Nejeden klient přiznal, že takové čaje doposud neznal, a všichni se zajímali o způsoby přípravy.

Po krátké teorii, kdy jsme si pohlédli a očichali různé druhy čajů, jsme se rozhodli ochutnat jemný jasmínový čaj a poté ještě čínský červený. Čajovnice Zlata Zumrová přivezla do břeclavského detašáku z Brna dárek v podobě několika malých šálků, které jsme rovnou využili. My jsme jí na oplátku nabídli oplatky a čokoládové bonbóny, ačkoliv by se čokoláda k čaji konzumovat neměla, protože přebíjí jeho chuť.

Před čtvrtou hodinou jsme ještě vytáhli malé kalíšky, do kterých jsme dostali dávku čistého bílého krému z lékárny a podle přání, na co krém chceme používat, i několik kapek vonného oleje. Na nohy, na ruce, na obličej… Paní Zlata provoněla několika lahvičkami celý prostor klubovny. Když jsme krémy zamíchali a dopili čaje, poděkovali jsme přednášející a v dobrém rozpoložení z příjemně stráveného odpoledne se vydali vstříc jaru.  

Fotky z naší akce

Fytoterapie v Břeclavi, 9. 3. 2010

Nejvíce jsme se tento měsíc těšili na fytoterapii se Zlatou Zumrovou, která ale 23. února nemohla pro nemoc přijet. Náhradní řešení – nenáročnou aktivitu s milým koncem – výrobu chobotniček ze staré vlny pro nás vymyslela a připravila pracovnice Žaneta. Sešli jsme se opět v počtu pěti klientů, ačkoliv jediný muž mezi námi krátce po začátku aktivity utekl domů fandit olympijským závodníkům. Ještě jsme se ale stihli domluvit, že společně zorganizujeme návštěvu solné jeskyně a příští týden si vyjdeme na procházku podél řeky Dyje ke splavu.  

My, klientky a pracovnice, jsme se potom statečně praly s vlákny vlny, kterých bylo potřeba nastříhat silný svazek, abychom mohly uplést osm dostatečně silných chapadel. Práce nám šla pěkně od ruky, jak se můžete přesvědčit ve fotogalerii. Povídaly jsme si přitom o knihách, čtení a připravované besedě s autorkou vzpomínkové knížky, která se uskuteční z naší iniciativy v březnu v Městské knihovně Břeclav.

Po čtvrté hodině jsme se mohly radovat z hejna chobotniček různých barev, které se usadily na stole v klubovně. Podle návodu na webových stránkách www.bobrik.cz/art.php/art/65 si je můžete vyrobit taky. My jsme jen odmítly přilepit chobotničkám oči, protože si myslíme, že ty skutečné v moři také žádné nemají.

Fotogalerie

Výroba chobotniček z vlny v Břeclavi, 23. 2. 2010