Víte, že kostel Narození Panny Marie na Vranově u Brna je perlou v koruně poutních míst v českých zemích, ale také v sousedním Rakousku? Dle historika Talberta  postavil Vilém, kterému dává honosný titul moravský maršálek, dřevěný kostel, a to jako dík Panně Marii za zázračné vyléčení slepoty v roce 1240.

Na Vranově nás přivítal bratr Milan, řeholní bratr komunity Paulánů, která má toto poutní místo na starost. Měl připravenou komentovanou prohlídku kostela a nezapomněl ani na legendu o zázračném uzdravení. Poutavě vyprávěl o historii tohoto krásného poutního místa a podělil se s námi zároveň i o „historii“ svého života.
Měli jsme možnost projít zákoutími kostela, kaple, nahlédli jsme i do duchovního centra, slyšeli zvonkohru a naprostou samozřejmostí bylo zastavení u betléma.

Ještě při dopoledním putování jsme si pohrávali s myšlenkou, že i zpátky půjdeme pěšky. Ale  počasí se změnilo, začal foukat ostrý studený vítr, proto jsme rádi nasedli na autobus.
Věříme, že se na toto krásné místo za rok opět vrátíme. Přidejte se k nám!

Když jsme v počtu 8 zájemců prošli branami Zámku Břežany, tak jsme netušili kolik zvířat nás vlastně čeká. Hned po seznámení s vedoucí hiporehabilitačního oddělení se k naší skupině seběhli psi, kočky a srneček, pak jsme postupně objevovali ovce, kozy a drobnou drůbež. Nakonec jsme mohli zamířit do stájí k samotným koním. Při otázkách a společné diskusi jsme se dostali k požadavkům na koně. V současné době je zde využíváno pět koní různých plemen a charakterů. A protože pro tuto léčebnou metodu by měl koně vybírat člověk, který s ním bude pracovat, starají se o výcvik koně místní pracovníci. Dozvěděli jsme se, že záleží hlavně na charakteru – kůň by měl být společenský a milovat lidi.

Mimo hiporehabilitaci se tu ujalo sestavení skupiny animoterapie pro klienty, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou nebo nechtějí účastnit terapie s koňmi. K léčebné a pracovní terapii zde tak využívají všechny zvířata, které chovají v místním hospodářství – kočky, psi, králíky, morčata a další.

Na kontakt s koněm a hlavně na všestrannou péči o něj je zde kladen velký důraz, protože je to silný prostředek motivace, aktivizace i vzdělávání a dalšího osobnostního růstu klientů. Cílem činnosti celé rehabilitační sekce v Břežanech je rozvoj sebedůvěry, komunikace, výchova k odpovědnosti, ale i důležitá možnost relaxace.

Fotogalerie

Tato dílna nabízí pracovní aktivity lidem s mentálním a kombinovaným zdravotním postižením, mimo jiné i s postižením zraku. Služby sociální rehabilitace jsou poskytovány ambulantně v pronajatých prostorách kláštera ve Znojmě – Hradišti.

Po příchodu do prostor Samuela na Hradišti nás přivítala vedoucí ateliéru, která nás uvedla do fungování celého zařízení.  Představila nám jednotlivé dílny a jejich pracovní náplň. Zde klienti získávají nácvik pracovních dovedností jako je pletení košíků, keramické, šicí práce, výroba svíček, výtvarné a rukodělné práce, zahradnické práce, prodej výrobků atd. Služba sociální rehabilitace je poskytována bezplatně a kapacita celého zařízení je v současné době 12 klientů.

Ještě než jsme se rozešli do samotných dílen, pokládali jsme vedoucí Samuela dotazy, tak například: Co musí udělat člověk se zdravotním postižením, aby se stal uživatelem služeb ateliéru? Co musí zájemce o službu sociální rehabilitace doložit? Během osobní schůzky se zájemce, případně s jeho opatrovníkem, seznámí s místním prostředím a obě strany si nejprve ujasní své představy. Zájemce by měl doložit zdravotní diagnózu a vyplnit podrobný dotazník.

V současné době jsou v Samuelu tři dílny: papírenská, šicí a keramická. Při procházení dílnami jsme se na techniky práce ptali klientů i vedoucích jednotlivých dílen. Plni zážitků jsme se vydali na oběd a ještě před tím, než se skupina brněnských klientů vydala na autobus směr Brno, strávili jsme společný čas posezením u kávy a čaje ve znojemském TC.

Fotogalerie

Po exponátech nás prováděl pan Jiří Nárožný. Výklad byl bohatý na historická fakta i na informace z oblasti letecké techniky i fyziky. Klienti si jednotlivé exponáty mohli prohlédnout hapticky. Našemu zájmu tak neunikly např. letouny MiG-15, MiG-21 či L-39 Albatros. Průvodce nás dokonce pozval na prohlídku letadla L 610, což bylo pro některé silným zážitkem, protože ještě nikdy v letadle neseděli.

Největší úspěch pak měl pilot Karel (maketa pilota s dýchacími přístroji), kterého si chtěly zde přítomné ženy odvézt do svých domovů. Na své si přišel i sociální pracovník, který prokázal hluboké znalosti v této problematice.

Dovolte mi, abych za celou „výpravu“ poděkovala panu Jiřímu Nárožnému a popřála jemu i celému týmu mnoho zdaru v jejich zálibě.

Fotogalerie

Ve Znojmě jsme nasedli do dvoupatrového vlaku, Weisel (lasička) a za hodinu a půl už jsme vystupovali na zastávce Vien, Pratersterne. Od nádraží jsme došli pěšky do centra města ke katedrále sv. Štěpána a vystoupali jsme na věž, odkud je rozhled na celou Vídeň. Vedle katedrály stojí její zmenšený kovový model, který si mohli naši nevidomí klienti prohlédnout i hapticky. Poté jsme se vydali k　Hofburgu, prošli jsme na hradní nádvoří a prohlédli si budovy, ve kterých úřadují prezident a předseda vlády Rakouska. Dál jsme pokračovali na náměstí Hrdinů a prohlédli si dvě velké jezdecké sochy – prince Evžena Savojského a Arcivévody Karla. Došli jsme až na náměstí Marie Terezie a prohlédli si její sochu, odtud jsme kolem knihovny a kolem Domu motýlů došli zpět do centra. Někteří z　nás si dali oběd, ale většina se vydala do slavné kavárny Havelka, z　které přímo sálá atmosféra vídeňského kavárenského života. Po obědě jsme kolem Státní opery prošli ke Karlskirche, směrem k　největšímu vídeňskému tržišti Nashmarkt. Nebyl problém tu strávit skoro další dvě hodiny. Nejprve jsme si prošli celé tržiště a objevovali široký sortiment zboží, které se tu prodává. Najdete tu vše od mořských ryb, maso, sýry, ovoce, zeleninu, až po turecké sladkosti a olivy. Odpoledne už pokročilo a my se museli vydat na zpáteční cestu k　nádraží. Šli jsme kolem budovy Secession a prohlédli si sošky několika želv před vchodem. Nakonec jsme se zastavili o Donnerovy kašny, která představuje 4 největší řeky Rakouska a v centru kašny je socha Prozřetelnosti. Pak už nás čekala jen cesta metrem na nádraží a vlakem zpět do Znojma. Velké poděkování klientů i pracovníků patří našim průvodcům Janě Puchegger Chadalíkové a jejímu manželovi, díky nim byl náš zážitek z　návštěvy Vídně opravdu bezchybný.

Fotogalerie

A protože v našich řadách byli skuteční milovníci tohoto nápoje, dostali jsme se i k odborné degustaci, tentokráte při doušku černého čaje. Při dalším vyprávění o rostlině čajovníku, jejím pěstování a zpracování se nám do rukou dostávalo čajové nádobí. Množství konviček a čajových misek stálo opravdu za to. Čajové soupravy keramické, hliněné či čajové sklo a porcelán nás zaujaly na první dotek.

 Během besedy jsme se společně zastavili u rostliny čajovníku a jeho pěstování. Překvapením pro nás bylo, že čajovník může dorůstat až 15 – 20 metrů. Ale v tomto případě se jedná o divoce rostoucí čajovník, který se většinou kříží s čajovníkem čínským, který už dosahuje přijatelné velikosti pro snadnější sběr. Protože pro kvalitní výnos vyžaduje čajovník stále ještě mnoho lidské práce. Ať už je to ruční otrhávání, sestříhávání, tak i okopávání, hnojení či ničení různých škůdců. Pro úplný zážitek nám pan Kovařík dal osahat pár čajových lístků, ke kterým jsme tak mohli přivonět.

Při ochutnávce bílého čaje jsme se dostali k využití čaje jako léčiva či povzbuzujícího nástroje. A nabízela se otázka srovnání čaje s mnohem frekventovanějším nápojem, a to kávy. Na pana besedujícího jsme směřovali mnoho otázek, jako třeba: „Jak čaj dávkovat nejlépe?, Jak dlouho nechat čaj  vyluhovat? Zda a v jakém množství jednotlivé čaje předkládat dětem? Ptali jsme se na dlouho propagovaný fakt, že zelený čaj napomáhá v léčbě rakoviny, nebo že čaje mohou pomáhat jako prostředek k hubnutí. Otázek bylo opravdu mnoho, a protože jsme na besedu neměli celý den, dohodli jsme se, že do světa čajů se určitě ještě někdy vydáme, možná s dalšími odborníky, kteří se nám budou ochotni věnovat.

Fotogalerie

Exkurze byla rozdělena do dvou částí. V první – informativní části – se studenti dozvěděli o systému poskytování sociálních služeb pro těžce zrakově postižené lidi  u nás, ve druhé – zážitkové části – měli možnost mnohé si vyzkoušet sami na sobě za přítomnosti nevidomých a slabozrakých zaměstnanců.

Studenti se rozdělili do čtyř skupin a postupně, společně se zaměstnanci, se vystřídali na stanovišti nácviku sebeobsluhy a přípravy jídla, zahráli si poslepu společenské hry a prošli tzv.“čichacím“ testem, kde nám skvěle vypomohly dvě dobrovolnice. Na stanovišti u Mgr. Aničky Horké se seznámili s kompenzačními pomůckami, kolegyně Eva Sedlaříková jim ukázala speciální počítačové „mluvící“ programy. Nevidomý kolega, Bc. Martin Baláž, pak studentům předvedl další speciální software pro zrakově postižené. Všichni si vyzkoušeli chůzi s bílou holí a se simulačními brýlemi na stanovišti s Irenou Kocí.

Organizační tým byl pro tuto příležitost složen tak, aby studenti měli možnost vidět, čeho člověk s těžkým postižením zraku může dosáhnout.

Fotogalerie

Nejprve jsme zamířili do Bylinkové zahrady Tiree Chmelar, která je svou rozlohou a umístěním unikátem v celé České republice. Nachází se v bezprostřední blízkosti Zámku Valtice, na ploše bývalého valtického zahradnictví. Zahrada vznikla hlavně díky zásluze manželů Chmelařových z USA, kteří dlouhodobě podporují Lednicko – Valtický areál. Navíc toto bylinkářské centrum získalo certifikát Přírodní zahrady, což znamená, že se tu nesmí používat pesticidy a jsou povolená jen lehce rozpustná minerální hnojiva. Proto jsme se bez obav mohli dát do ohmatávání, očuchávání, ale i ochutnávání. Čekala nás část působící na močové cesty, část na krevní oběh…, ale třeba i kulinářská zahrádka. Byli jsme natolik okouzleni působením nejrůznějších vůní a chutí na naše smysly, že jsme na závěr rovnou zamířili do tamní prodejny, a každý si nakoupil podle libosti.

 Po obědě jsme zamířili na turistickou procházku k Rajské kolonádě, jež je součástí LVA. Rozkládá se asi1,5 km nad městem Valtice. Kolonádu nechal postavit v letech 1810 – 1817 Josef I. z Lichtenštejna jako pomník na památku svého otce Františka Josefa I. a svých bratrů. Měli jsme štěstí, a tak se naší skupiny ujal správce kolonády a povyprávěl nám o téhle nádherné stavbě, která zahrnuje čtyřiadvacet sloupů s korintskými hlavicemi. Na nich se potom nese terasa s vyhlídkou, odkud je pěkný výhled na celé Valtice, Mikulov až do Rakouska.

Výlet se nám vydařil a tak vřele doporučujeme návštěvu omamné bylinkové zahrady i výšlap na jednu z architektonických klenot Lednicko – Valtického areálu.

Fotogalerie

Úterý 29. června patřilo především zmiňované prohlídce Dědiny. Návštěvu přivítala ředitelka zařízení Marie Schifferová, která během hodiny představila činnost střediska, práci zaměstnanců, rekvalifikační programy a odpovídala na doplňují otázky klientů TyfloCentra. Následovala rychlá prohlídka zařízení, při které shlédli učebnu masérů, dílnu košíkářskou, keramickou i tkalcovskou a několik dalších míst určených pro rehabilitaci osob se zrakovým postižením. Ze dveří návštěvníky vyprovázel zpěv skupinky na Dědině pobývajících klientů, kteří se právě sešli k hodině muzikoterapie.

„Cestou do centra jsme vystoupili u Pražského hradu, prohlédli si jeho nádvoří, někteří nakoukli i do katedrály svatého Víta a potom jsme sešli Královskou cestou přes Karlův most na Staroměstské náměstí k metru,“ popsala vycházku sociální pracovnice Jiřina Falková, která se ujala role průvodce po Praze.

Druhý den měla výprava z jižní Moravy domluvenou hmatovou prohlídku expozice Slabikář návštěvníků památek v Muzeu hlavního města Prahy, která zpřístupňuje i zrakově postiženým stavební vývoj pražských památek. „Zatím jsou zde památky jen od doby románské po gotiku, ale i tak jsme díky výbornému výkladu kunsthistoričky Jany Bělové strávili v muzeu víc než hodinu času a dozvěděli se mnoho zajímavostí. Nevidomá klientka ocenila možnost detailně si na modelech osahat to, k čemu by se v reálu nikdy nedostala – například hlavice sloupů nebo základy románského kostela. Pochvalovala si také dobře hmatné popisky v Braillově písmu,“ doplnila Jiřina Falková.

Závěr výletu patřil ještě vycházce na kopec Vítkov, kde se skupina rozdělila. Někteří dali přednost prohlídce interiéru památníku, jiní vystoupali výtahem jen na vyhlídku, aby si prohlédli Prahu z neobvyklé perspektivy. Horké a slunečné letní počasí sice ubíralo několika účastníkům energii a elán, přesto můžeme napsat, že exkurze byla velmi naučná a povedená. Kam se vypravíme příště? Sledujte nabídku aktivit TyfloCentra Brno na www.centrumpronevidome.cz a pokud Vás nějaká akce zaujme, neváhejte se přihlásit!

Fotogalerie

Projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím OP LZZ a ze státního rozpočtu.

V rámci projektu Slepotou život nekončí, jsme 4. května 2011 pro zájemce z řad lidí s těžkým postižením zraku v produktivním věku, připravili návštěvu výstavy Možná sdělení, kterou pořádá Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Výstava nabízí ojedinělou sbírku uměleckých děl, jejíž součástí je i expozice hmatového sochařství. Záměrem autorů i kurátorů výstavy je zpřístupnit díla především handicapovaným návštěvníkům. Po prohlídce uměleckých děl nás čekala beseda s jednou z autorek, s Alenou Stanickou, která tvoří svá díla v Mezinárodním centru Axmanovy techniky modelování pro zdravotně postižené v Tasově.

Informace k výstavě Možná sdělení

V České republice se možnost plastického tvoření pro nevidomé otevřela díky činnosti Štěpána Axmana, který vytvořil nejen podmínky pro tvorbu, ale též teoretický základ postupu tvorby, jenž nevidomým umožňuje řemeslné zvládnutí a uchopení samotného procesu práce s hlínou.

V jihlavské galerii je výstava, která prezentuje objekty na světové výtvarné scéně jen zřídka vídané. Plastická tvorba nevidomých autorů se zde dostává na půdu oficiální galerijní prezentace a hledá odpověď na otázku o možných výtvarných kvalitách těchto artefaktů.

Sochařství ve všech svých podobách vždy pracuje s prostorem. Většina vidících lidí představu o prostoru a jeho vnímání získává především pomocí dominantního smyslu – zraku. Základní prostorové vnímání však získáváme prostřednictvím hmatu. Hmat je podstatnou součástí sochařské tvorby, a tudíž je tento výtvarný projev přístupný i lidem nevidícím. Jejich poznávání a pochopení samotného prostoru a objektů v něm však probíhá jiným způsobem, a také ve svém výrazu mají svá specifika. Nelze je posuzovat pojmy tradičními, vytvořenými zrakovým myšlením.

Beseda s jednou s autorek uměleckých děl

Našim záměrem nebyla pouhá návštěva výstavy, ale chtěli jsme ve spolupráci s galerií oslovit někoho z umělců, který by nám svá díla nejen představil, ale také šířeji popovídal o jejich vzniku, významu apod. Tento záměr se nám podařil a nad uměleckými díly se rozpoutala diskuse, která se věnovala tvorbě autorky Aleny Stanické. Přínos celé debaty je mimo jiné v tom, že inspirovala další nevidomé, kteří by se této tvorbě mohli věnovat.

Akce se zúčastnilo 8 lidí s těžkým postižením zraku z brněnského TyfloCentra a z detašovaného pracoviště ve Znojmě. Všichni byli spokojeni, a tak jen zbývá doufat, že tako akce účastníkům pomůže v další práci sami na sobě.
Po výstavě jsme navštívili místní ZOO.

Projekt slepotou život nekončí

Akce se konala v rámci projektu Slepotou život nekončí, který vám přináší možnost dovědět se mnoho zajímavého o sobě i svém okolí. Nabízíme vám blok úplně nových aktivit a na ně navazujících kurzů. Cílem je, abyste se necítili sami, abyste mohli naplnit svůj čas zajímavým programem, abyste o sobě přemýšleli a něco pro sebe udělali.

Projekt „Slepotou život nekončí“ je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.

Fotogalerie