25. 03.
Před pár lety jsem měl příležitost absolvovat desetihodinový kurz lezení na lezecké stěně Klajda. Naučil jsem se bezpečně uvázat do sedáku, jistit parťáka a vyzkoušeli jsme si i řízené pády. Bylo to fajn. Jenže mi tehdejší průvodce a jistič ze zdravotních důvodů nedlouho po ukončení kurzu odpadl. Nebojte se, nenechal jsem jej spadnout ze stěny, ale měl autonehodu. A tím moje lezení na pár let skončilo.
Dlouho mě pak chybělo to příjemné protažení všech faldů, které na mě, po celodenním sezení u počítače působilo jako balzám. Takhle jsme si o tom jednou s kamarádem Petrem povídali: „A nechceš zkusit nějakýho dobrovolníka z TyfloCentra? Za zeptání nic nedáš, ne?“
Tak jsem se zeptal a …? Ono to fakt vyšlo. Očekával jsem, že, pokud se vůbec někdo ozve, tak že to bude nějaký kluk. Oč milejší ale bylo moje překvapení, když se mi za nedlouho ozvala Marta, která dobrovolníky v TyfloCentru Brno, o.p.s. koordinuje, se zprávou, že někdo projevil zájem. A navíc někdo, koho jsem už z několika předchozích společných akcí TyfloCentra dobře znal. Letitá, akční, obětavá dobrovolnice Janka. A tak už zase lezu a užívám si to. Ne, rozhodně nemám ambice někdy zdolávat Nanga Parbat, ba ani Gerlach. Ale to protažení aspoň jednou za týden opravdu stojí za to. Díky děvčata. Není tak úplně samozřejmé, aby někdo věnoval svůj volný čas nejen proto, aby někomu pomohl v nouzi, ale i jen proto, aby mu třebas udělal radost. Moc si toho vážím.
Pepa Konečný
***
Horolezectví je pro mě atraktivní sport, který v mých vzpomínkách mi připomíná bezstarostné mládí a vysokoškolský život. Poté jsem již lezla spíše příležitostně, až nakonec se tato aktivita z mého života vytratila. Lezení s parťákem pro mě znamená oboustrannou a bezmeznou důvěru, protože si vzájemně jistíme své zdraví a bezpečí. Již dávno toto poznání bylo uschováno v mém podvědomí a zasunuto. Jednoho dne jsem v mailu našla nabídku aktivit pro dobrovolníky – být doprovodem nevidomému klientovi na lezeckou stěnu. Přes prvotní rozpaky, jestli můžu být nápomocna, jsem si řekla, že některé návyky se nezapomínají a určitě jsem schopna bezpečně odjistit kolegu. Tak jsem nabídla svoje služby pro neznámého klienta. Prvním radostným poznáním pro mě bylo, že neznámý zájemce je známý a vždy dobře naladěný Pepa. Po první domluvě jsme se rozhodli společně navštěvovat lezeckou stěnu na Klajdě, kde nám příjemná obsluha vše pečlivě objasnila, a již nám nic nebránilo si společně užívat lezení. Zatím plním roli doprovodu a těším se na pondělí, protože vidím, jak si Pepa každou další návštěvou dovolí více a více prozkoumávat jednotlivé chyty. Dokonce vylezl i převis a pár pěkně těžkých úseků. Já se občas i zapotím, protože mám velkou vůli dobře poradit…ovšem říct: „Chytni ten zelený chyt“, prostě nefunguje a tudíž se učím, jak navigovat jinými slovními obraty. Ze své praxe naštěstí vím, že můžu navigovat tzv. ciferníkovou metodou např. levá ruka na jedenáct, 30cm, ale Pepa leze tak rychle, že to prostě nestihnu zformulovat a navíc ještě na čtyři končetiny. I přes své nedokonalosti jsem ráda, že můžu být nápomocna a je mi opravdu ctí jistit Pepu na skále. Již teď se těším na teplé počasí a společné lezení u Olympie. I když tedy já v roli „jističe“, protože se mi zatím na stěnu nechce.
Janka Kosecová
Autor: Marta Ordeltová
