25. 11.
Autor: Klára Zárubová
Tak zněl podtitul Dne otevřených dveří TyfloCentra ve Znojmě. Přestavitele města Znojma, školy, novináře i širokou veřejnost jsme tímto pozvali v pondělí 22. listopadu 2010 do prostor Městské knihovny Znojmo, abychom jim přiblížili život lidí se zrakovým postižením a to, jak jim mohou služby TyfloCentra pomoci.
V devět hodin jsme zahájili první besedy, které si během celého dopoledne přišlo poslechnout na tři sta studentů znojemských středních škol. Při povídání jsme se zaměřili na to, jak se žije lidem se zrakovým postižením, jak pomoci nevidomému, a které pomůcky ulehčují těžce zrakově postiženým orientovat se nejen v domácnosti, ale i v běžném terénu venku.
Pro návštěvníky jsme tedy v prostorách knihovny připravili: výstavku pomůcek pro nevidomé a slabozraké, možnost vyzkoušet si chůzi s bílou holí a vyzkoušet simulační brýle, hry pro nevidomé a slabozraké, informační letáky, ukázku práce s ozvučenými elektronickými pomůckami – počítač a mobilní telefon.
Největší zájem o problematiku zrakově postižených byl ze strany středních škol, jejichž studenti se po jedné hodině střídali na výše zmíněných besedách. Přišli se ale podívat i novináři a reportérka z radia Blaník. Užitek z celé akce měla i nová klientka, která se přišla zeptat na nabídku našich služeb a pořádaných akcí. Besed se účastnili i někteří naši stávající klienti.
Poděkovat bychom chtěli naší klientce, která přišla pomoci s předvedením ozvučeného počítače, našim dobrovolníkům i ředitelce Městské knihovny Znojmo, která nám s celou akcí pomáhala.
Fotogalerie
16. 11.
Autor: Irena Kocí
Ve čtvrtek 11. 11. 2010 se otevřely všechny dveře obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Brno, o.p.s., registrovaného poskytovatele služeb zrakově postiženým především v Brně a v Jihomoravském kraji.
Od 9 hodin přicházeli návštěvníci do domu na Chaloupkově ulici č.7 v Brně – Králově Poli, který ve 30. letech 20. století odkázal nevidomým brněnský básník a dramatik Josef Chaloupka. Zde TyfloCentrum Brno, o.p.s. již deset let sídlí a „nabízí pomocnou ruku na cestě tmou“.
Návštěvníci si prohlédli nejen cvičnou kuchyňku, v níž Eliška Škrancová pořádá kurzy vaření pro zrakově postižené klienty, ale také počítačové učebny i se speciálními PC programy a kompenzačními pomůckami, umožňujícími pracovat s výpočetní technikou bez zrakové kontroly.
Zájem veřejnosti byl také o ostatní kompenzační pomůcky. Anna Horká vždy nejprve vysvětlila a na fotkách ukázala různé stupně zrakového postižení a škálu zrakových vad. Lidé si pak vyzkoušeli mluvící váhu, budík, nebo metrové pásmo k měření vzdáleností. Prohlédli si společenské hry, jako jsou šachy, Člověče, nezlob se, dáma nebo Canastové hrací karty a zjistili, že i tyto hry jsou zpřístupněny lidem se zrakovým handicapem.
„Jak to chodí s bílou holí“ je název dalšího stanoviště, kde zájemci z řad veřejnosti, pod dohledem Terezy Kozderové, zkoušeli chůzi „poslepu“ a s bílou holí. „Dokud si chůzi »poslepu« člověk sám nezkusí, těžko si to představí. Po zážitku z chůze s klapkami na očích pak začnou vnímat svět »z pohledu« nevidomého“ vysvětluje Tereza.
Svícny, podsedáky, keramika, batikovaná trika, prstýnky a přívěsky z navlečených korálků i další výrobky ze sociálně-terapeutické dílny HapAteliér, které pod vedením Jany Pilgrové zrakově postižení tvoří, byly k dostání za dalšími otevřenými dveřmi.
Také dveře, za nimiž Pavla Velinská ukazovala speciální Pichtovy psací stroje, píšící v bodovém Braillově písmu, byly po celý den pilně otevírány.
Při pohledu z ulice se nenápadný dům, přezývaný „Chaloupka“, otevřel pro více než osmdesát návštěvníků. Kdo na Den otevřených dveří přišel, nahlídl do světa, v němž zrak není tím hlavním smyslem, umožňující poznávání věcí. Lidé z ulice tak zahlídli svět, v němž není snadné se orientovat, ale v němž se dá taky smysluplně žít.
Fotogalerie
V prosincových Královopolských listech byla na páté straně otištěna reportáž redaktorky Jany Novotné, která všechny dveře brněnského TyfloCentra otevřela..
16. 11.
Autor: Klára Zárubová
Listopadové počasí nebývá příliš vlídné, často prší a fouká silný vítr, ale v úterý 9. listopadu nás překvapilo příjemným slunečným dnem. Potěšilo nás to, protože jsme měli naplánovanou společnou návštěvu Památníku Leoše Janáčka a poté i komentovanou prohlídku areálu Petrov.
Ale pěkně popořádku. Nejdříve jsme zavítali přímo do zahradního domku u někdejší varhanické školy, kde žil Leoš Janáček v letech 1910 až 1928. Bylo nám ctí, když nás paní průvodkyně usadila přímo do prostoru, kde se dříve nacházela ložnice manželů Janáčkových. Před námi se otevřel pohled na pracovnu Leoše Janáčku s původním klavírem a dalším nábytkem, který jsme si mohli osahat. V další části domku byla umístěna expozice, která má nabídnout informace o jeho nejznámějších dílech. Využili jsme i nabídky poslechnout si nejrůznější hudební ukázky z jeho tvorby. Náš dík patří paní průvodkyni, která nám poutavě přiblížila i nesnadnou povahu tohoto hudebního velikána. Zaujalo nás, že umíněnost a tvrdohlavost, kterou promítal do každé své činnosti, se neblaze podepisovala i na jeho manželském soužití.
Když jsme poobědvali v místní restauraci, přesunuli jsme se krátkou procházkou na Petrov. Nenechali jsme si ujít jedinečnou příležitost navštívit toto významné místo nejen Brna, ale i celé Moravy. Díky ochotné paní průvodkyni jsme mohli navštívit katedrálu svatého Petra a Pavla, která je dnes chráněna jako národní kulturní památka, a také projít celý areál Petrova spolu s přilehlým brněnským biskupstvím. V interiéru Petrova jsme se setkali s barokními i gotickými prvky. Zajímavostí pro nás byly katedrální varhany, jež obsahují více než šest tisíc píšťal. Komentovaná prohlídka nás zavedla do dob vzniku této katedrály, ale i do historie novodobé.
Poté nás čekala další zajímavá expozice v nedalekém Diecézním Muzeu. Obrazy a plastiky, pocházející z brněnských kostelů a far, nám představily příběh života Ježíše Nazaretského. S hlavou plnou zajímavostí, zážitků a nových informací jsme vykročili na cestu zpět do Znojma.
16. 11.
Autor: Eva Pexová
Především pro veřejnost a studenty připravilo TyfloCentrum v Moravském Krumlově, již třetí ročník Dne otevřených dveří. Uskutečnil se v pátek 12. listopadu 2010 v prostorách Městské knihovny. Hlavním záměrem bylo informovat návštěvníky o životě lidí se zrakovým postižením a službách, které jim TyfloCentrum poskytuje.
Celé dopoledne bylo věnováno programu pro studenty moravskokrumlovských základních škol a gymnázia, odpoledne pak byla akce otevřena pro veřejnost.
Studenti si nejprve poslechli besedu o tom, jak zrakově postižení lidé žijí, jaké používají pomůcky i o tom, jak mohou nevidomému pomoci. Poté pro mě byli připraveny čtyři stanoviště, u kterých si mohli vyzkoušet jednotlivé dovednosti, které nevidomý člověk musí zvládat každý den. Studenti pro autentičnost zážitku dostali na oči klapky. Vyzkoušeli si chůzi s bílou holí, zahráli si speciálně upravené hry pro nevidomé, podívali se jak funguje ozvučený notebook a jak na něm nevidomí pracují. K dispozici bylo i velké množství dalších pomůcek, s kterými studenti také pracovali, např. indikátor světla a barev, ozvučený teploměr, indikátor hladiny, mluvící hodinky, ale i jednoduché pomůcky do domácnosti, které nevidomí používají při práci v kuchyni. Studenti odcházeli plni dojmů, nových zážitků a zkušeností.
Po celou dobu Dne otevřených dveří byly návštěvníkům k dispozici dvě pracovnice a také jedna nevidomá klientka. A všichni ochotně odpovídali na dotazy nejen ohledně života lidí se zrakovým postižením, ale také o službách, které TyfloCentrum svým klientům nabízí v oblasti poradenství, volnočasových aktivit a asistencí.
Celkem navštívilo Den otevřených dveří asi 140 lidí a úspěšně jsme tak navázali na tradici předchozích ročníků. Náš dík patří dvěma dobrovolnicích z moravskokrumlovského gymnázia a také pracovnicím Městské knihovny za pomoc při organizaci akce.
Fotogalerie
9. 11.
Autor: Jiřina Falková
Vibruje mi kapsa. První telefonát z mnoha – je totiž pátek 24. září, odpoledne, vlakem právě přijíždí do Břeclavi kolega a překladatel Zdeněk Rybák a v Rakousku touto dobou nasedá do aut polovina účastníků víkendové akce Mikulov – město tradic a vína. V rámci společného česko-rakouského projektu Ani nevidomé hranice nerozděluje, do kterého je TyfloCentrum zapojeno, jsme si naplánovali první setkání v pohraničí v počtu osmi Čechů a desíti Rakušanů, v každé skupině vždy polovina zrakově postižených a polovina průvodců.
Místem setkání je penzion ve Sportovní hale, kde budeme celý víkend bydlet. Po krátké, přivítání, kdy si zvykáme na dvojjazyčné tlumočení, dostáváme k večeři výborný kuřecí plátek a po něm vyrážíme na večerní prohlídku města s místními průvodci. Abychom neprocházeli centrum, zámecké zahrady a bývalou židovskou čtvrť do půlnoci, rozdělujeme se u kašny na česky a německy mluvící skupinky, avšak informace dostáváme během hodiny stejné – o historii Mikulova, hlavních památkách, jež budeme mít možnost druhý den navštívit, a živě diskutujeme o společných mikulovsko-vídeňských událostech díky zdejším vládnoucím rodům Lichtenštejnů a Ditrichštejnů.
Cestováním i procházkou jsme unavení, přesto se po návratu do penzionu ještě vzájemně seznamujeme. „Jmenuji se Erich Schmidt a pracuji jako učitel ve škole pro zrakově postižené,“ tlumočí Zdenda a my poznáváme naši „spojku“ z Bundes-Blindenerzihungs Institutu ve Vídni. Jinak je to usměvavý a velmi sympatický asi padesátiletý muž, který je zcela nevidomý a přesto se angažuje v organizování aktivit pro ostatní.
Věkový průměr účastníků je přibližně 45 let, a i když jsou mezi námi mladší i starší, česky nebo německy mluvící, v sobotu ráno vyrážíme na snídani dohromady a během dopoledního programu už komunikujeme pohledy, úsměvy a posunky bez ohledu na příslušnost ke kteréhokoliv skupince. Mluvit bez tlumočníka se zatím ostýcháme, ale vůle je!
Dopoledne znovu procházíme tutéž trasu jako včera večer, jen za světla. Přes Náměstí a zahrady míříme do Regionálního muzea na zámku. Z vyhlídky si ukazujeme, kudy prochází státní hranice a dotkneme se i citlivého tématu odsunu Němců. „Pár kilometrů za hranicemi se nachází kopec s křížem na vrcholu a lavičkou. Zde se scházelo velké množství sudetských Němců, odsunutých z podpálavských vesnic, kteří se sem nesměli nikdy vrátit a mohli se do konce života jen z dálky dívat na místa, která považovali za svůj domov,“ připomněla jsem kousek smutné regionální historie. I tohle téma nás spojuje – dvě dvojice účastníků z Rakouska mají původně české příjmení.
Prohlídku sklepení, obřího sudu a vinařskou expozici absolvujeme s českou průvodkyní a Zdendovým překladem. Je to trochu oříšek – jak se německy řekne „skalice modrá“? Účastníky zaujmou jak staré nádoby a vědra na víno, tak největší sbírka dřevěných lisů. Poutavý je i výklad na židovském hřbitově, kde se dozvídáme například to, že Židé nenosí na hroby květiny, nýbrž pokládají kamínky.
Další dopolední program je dobrovolný. Někteří volí výstup na vyhlídku – Kozí hrádek, druzí se jdou ohřát na čaj do cukrárny pod ní. Po společném obědě, který provázejí zmatky ze strany personálu, a my jsme nakonec odškodněni dezertem v podobě palačinky pro každého, se zase rozcházíme. Přestože se horší počasí a začíná poprchat, vystupují někteří účastníci na Svatý kopeček s křížovou cestou podle mapy, jiní se vrací na zámek nebo volí prohlídku Ditrichštejnské hrobky. Setkáváme se před šestou nad Pálavským flamendrem s bramboráčky v restauraci na Náměstí. Odtud máme jen kousek do sklípku, kde je pro všechny – protože je nám víc než 18 let – připraven speciální večerní program. V souladu s názvem akce „Mikulov – město tradic a vína“ se učíme degustovat a poznávat různé odrůdy. Burčák rozvazuje jazyk a definitivně boří všechny bariéry, které snad doteď přetrvaly. Německy nyní umí všichni Češi a dvě z rakouských účastnic nás překvapují docela dobrou znalostí češtiny! A co nejde jazykem, jde rukama nohama!
Nedělní ráno přichází brzy po návratu ze sklípku. Dobré je, že se nikdo cestou neztratil a jediná újma může být bolest hlavy. „Šohaj večer, šohaj ráno,“ povzbuzuju svých sedmnáct hostů místním mottem a ženu je na druhou stranu Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Abychom nezdržovali provoz, opět se dělíme na česky a německy hovořící skupinky. A ačkoliv se v jeskyních nesmí obvykle na nic sahat, my si vybraná místa s krasovou výzdobou prohlédnout můžeme. Potom už jen návštěva geoparku a rozloučení…
Ač jsme si během víkendu uvědomili, že doba minulého režimu se silně podepsala na rozdílnosti životního stylu Čechů a Rakušanů, mnohé věci vnímáme rozdílně a co je pro Rakušany samozřejmostí, my považujeme za nadstandard, v závěrečném hodnocení zaznívala hlavně slova chvály. Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje dokázal naplnit svůj cíl, lidé z obou stran navázali kontakt, bavili se a vzájemně se poznávali. Každý musel z něčeho slevit a v něčem být tolerantní, důležité však je, že vůle byla na obou stranách. Jak ji účastníci zhodnotili jedním slovem? Jako „perfektní“, „zkušenost“, „překvapení“, „odbourávání hranic“, „zázraky“, „máme hodně společného“, „noví kamarádi“ nebo „nádherná rozmanitost“. Všichni se těší na další společná setkání ve Vídni a v Brně, která se uskuteční v roce 2011.
Fotogalerie
