30. 11.
Autor: Eva Pexová
Jak jste si mohli přečíst v předchozím článku, ve Znojmě jsme si pro vás připravili cyklus historických besed. Součástí každé besedy bude i návštěva konkrétní památky. Jako první proběhla beseda o kostelu sv. Mikuláše a tak jsme se ve středu 10. listopadu vydali na prohlídku tohoto monumentálního chrámu. Našim průvodcem byl tento den farář a děkan Monsignor Jindřich Bartoš. Ukázal nám spoustu zajímavostí a rarit, které se zde nacházejí a všechno nechal naše klienty prozkoumat opravdu zblízka i hmatem. Prohlédli jsme si různé druhy krásně zdobených svícnů, dřevěné vyřezávané sochy, ale i gotické ornamenty na zdech. Vyvrcholením celé návštěvy byla ukázka varhan. Mons. Bartoš nám ukázal celou škálu zvuků, které varhany vydávají a užili jsme si i to, jak se tóny nesou celým chrámem. Jedna z našich klientek využila nabídky hru na varhany si vyzkoušet. Zahrála i zazpívala nám krásnou píseň. Naši návštěvu jsme zakončili v kryptě, která se nachází pod kostelem. Zde jsme si prohlédli zbytky náhrobků a soch, které byly nalezeny v okolí kostela a jsou tu vystaveny. Naše poděkování patří Monsignoru Bartošovi za poutavý a zasvěcený výklad. A vy, naši klienti, se můžete těšit na prohlídku kláštera Louka, kterou jsme pro vás připravili na únor příštího roku.
Fotogalerie
16. 11.
Autor: Irena Kocí
Ve čtvrtek 11. 11. 2010 se otevřely všechny dveře obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Brno, o.p.s., registrovaného poskytovatele služeb zrakově postiženým především v Brně a v Jihomoravském kraji.
Od 9 hodin přicházeli návštěvníci do domu na Chaloupkově ulici č.7 v Brně – Králově Poli, který ve 30. letech 20. století odkázal nevidomým brněnský básník a dramatik Josef Chaloupka. Zde TyfloCentrum Brno, o.p.s. již deset let sídlí a „nabízí pomocnou ruku na cestě tmou“.
Návštěvníci si prohlédli nejen cvičnou kuchyňku, v níž Eliška Škrancová pořádá kurzy vaření pro zrakově postižené klienty, ale také počítačové učebny i se speciálními PC programy a kompenzačními pomůckami, umožňujícími pracovat s výpočetní technikou bez zrakové kontroly.
Zájem veřejnosti byl také o ostatní kompenzační pomůcky. Anna Horká vždy nejprve vysvětlila a na fotkách ukázala různé stupně zrakového postižení a škálu zrakových vad. Lidé si pak vyzkoušeli mluvící váhu, budík, nebo metrové pásmo k měření vzdáleností. Prohlédli si společenské hry, jako jsou šachy, Člověče, nezlob se, dáma nebo Canastové hrací karty a zjistili, že i tyto hry jsou zpřístupněny lidem se zrakovým handicapem.
„Jak to chodí s bílou holí“ je název dalšího stanoviště, kde zájemci z řad veřejnosti, pod dohledem Terezy Kozderové, zkoušeli chůzi „poslepu“ a s bílou holí. „Dokud si chůzi »poslepu« člověk sám nezkusí, těžko si to představí. Po zážitku z chůze s klapkami na očích pak začnou vnímat svět »z pohledu« nevidomého“ vysvětluje Tereza.
Svícny, podsedáky, keramika, batikovaná trika, prstýnky a přívěsky z navlečených korálků i další výrobky ze sociálně-terapeutické dílny HapAteliér, které pod vedením Jany Pilgrové zrakově postižení tvoří, byly k dostání za dalšími otevřenými dveřmi.
Také dveře, za nimiž Pavla Velinská ukazovala speciální Pichtovy psací stroje, píšící v bodovém Braillově písmu, byly po celý den pilně otevírány.
Při pohledu z ulice se nenápadný dům, přezývaný „Chaloupka“, otevřel pro více než osmdesát návštěvníků. Kdo na Den otevřených dveří přišel, nahlídl do světa, v němž zrak není tím hlavním smyslem, umožňující poznávání věcí. Lidé z ulice tak zahlídli svět, v němž není snadné se orientovat, ale v němž se dá taky smysluplně žít.
Fotogalerie
V prosincových Královopolských listech byla na páté straně otištěna reportáž redaktorky Jany Novotné, která všechny dveře brněnského TyfloCentra otevřela..
9. 11.
Autor: Jiřina Falková
Vibruje mi kapsa. První telefonát z mnoha – je totiž pátek 24. září, odpoledne, vlakem právě přijíždí do Břeclavi kolega a překladatel Zdeněk Rybák a v Rakousku touto dobou nasedá do aut polovina účastníků víkendové akce Mikulov – město tradic a vína. V rámci společného česko-rakouského projektu Ani nevidomé hranice nerozděluje, do kterého je TyfloCentrum zapojeno, jsme si naplánovali první setkání v pohraničí v počtu osmi Čechů a desíti Rakušanů, v každé skupině vždy polovina zrakově postižených a polovina průvodců.
Místem setkání je penzion ve Sportovní hale, kde budeme celý víkend bydlet. Po krátké, přivítání, kdy si zvykáme na dvojjazyčné tlumočení, dostáváme k večeři výborný kuřecí plátek a po něm vyrážíme na večerní prohlídku města s místními průvodci. Abychom neprocházeli centrum, zámecké zahrady a bývalou židovskou čtvrť do půlnoci, rozdělujeme se u kašny na česky a německy mluvící skupinky, avšak informace dostáváme během hodiny stejné – o historii Mikulova, hlavních památkách, jež budeme mít možnost druhý den navštívit, a živě diskutujeme o společných mikulovsko-vídeňských událostech díky zdejším vládnoucím rodům Lichtenštejnů a Ditrichštejnů.
Cestováním i procházkou jsme unavení, přesto se po návratu do penzionu ještě vzájemně seznamujeme. „Jmenuji se Erich Schmidt a pracuji jako učitel ve škole pro zrakově postižené,“ tlumočí Zdenda a my poznáváme naši „spojku“ z Bundes-Blindenerzihungs Institutu ve Vídni. Jinak je to usměvavý a velmi sympatický asi padesátiletý muž, který je zcela nevidomý a přesto se angažuje v organizování aktivit pro ostatní.
Věkový průměr účastníků je přibližně 45 let, a i když jsou mezi námi mladší i starší, česky nebo německy mluvící, v sobotu ráno vyrážíme na snídani dohromady a během dopoledního programu už komunikujeme pohledy, úsměvy a posunky bez ohledu na příslušnost ke kteréhokoliv skupince. Mluvit bez tlumočníka se zatím ostýcháme, ale vůle je!
Dopoledne znovu procházíme tutéž trasu jako včera večer, jen za světla. Přes Náměstí a zahrady míříme do Regionálního muzea na zámku. Z vyhlídky si ukazujeme, kudy prochází státní hranice a dotkneme se i citlivého tématu odsunu Němců. „Pár kilometrů za hranicemi se nachází kopec s křížem na vrcholu a lavičkou. Zde se scházelo velké množství sudetských Němců, odsunutých z podpálavských vesnic, kteří se sem nesměli nikdy vrátit a mohli se do konce života jen z dálky dívat na místa, která považovali za svůj domov,“ připomněla jsem kousek smutné regionální historie. I tohle téma nás spojuje – dvě dvojice účastníků z Rakouska mají původně české příjmení.
Prohlídku sklepení, obřího sudu a vinařskou expozici absolvujeme s českou průvodkyní a Zdendovým překladem. Je to trochu oříšek – jak se německy řekne „skalice modrá“? Účastníky zaujmou jak staré nádoby a vědra na víno, tak největší sbírka dřevěných lisů. Poutavý je i výklad na židovském hřbitově, kde se dozvídáme například to, že Židé nenosí na hroby květiny, nýbrž pokládají kamínky.
Další dopolední program je dobrovolný. Někteří volí výstup na vyhlídku – Kozí hrádek, druzí se jdou ohřát na čaj do cukrárny pod ní. Po společném obědě, který provázejí zmatky ze strany personálu, a my jsme nakonec odškodněni dezertem v podobě palačinky pro každého, se zase rozcházíme. Přestože se horší počasí a začíná poprchat, vystupují někteří účastníci na Svatý kopeček s křížovou cestou podle mapy, jiní se vrací na zámek nebo volí prohlídku Ditrichštejnské hrobky. Setkáváme se před šestou nad Pálavským flamendrem s bramboráčky v restauraci na Náměstí. Odtud máme jen kousek do sklípku, kde je pro všechny – protože je nám víc než 18 let – připraven speciální večerní program. V souladu s názvem akce „Mikulov – město tradic a vína“ se učíme degustovat a poznávat různé odrůdy. Burčák rozvazuje jazyk a definitivně boří všechny bariéry, které snad doteď přetrvaly. Německy nyní umí všichni Češi a dvě z rakouských účastnic nás překvapují docela dobrou znalostí češtiny! A co nejde jazykem, jde rukama nohama!
Nedělní ráno přichází brzy po návratu ze sklípku. Dobré je, že se nikdo cestou neztratil a jediná újma může být bolest hlavy. „Šohaj večer, šohaj ráno,“ povzbuzuju svých sedmnáct hostů místním mottem a ženu je na druhou stranu Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Abychom nezdržovali provoz, opět se dělíme na česky a německy hovořící skupinky. A ačkoliv se v jeskyních nesmí obvykle na nic sahat, my si vybraná místa s krasovou výzdobou prohlédnout můžeme. Potom už jen návštěva geoparku a rozloučení…
Ač jsme si během víkendu uvědomili, že doba minulého režimu se silně podepsala na rozdílnosti životního stylu Čechů a Rakušanů, mnohé věci vnímáme rozdílně a co je pro Rakušany samozřejmostí, my považujeme za nadstandard, v závěrečném hodnocení zaznívala hlavně slova chvály. Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje dokázal naplnit svůj cíl, lidé z obou stran navázali kontakt, bavili se a vzájemně se poznávali. Každý musel z něčeho slevit a v něčem být tolerantní, důležité však je, že vůle byla na obou stranách. Jak ji účastníci zhodnotili jedním slovem? Jako „perfektní“, „zkušenost“, „překvapení“, „odbourávání hranic“, „zázraky“, „máme hodně společného“, „noví kamarádi“ nebo „nádherná rozmanitost“. Všichni se těší na další společná setkání ve Vídni a v Brně, která se uskuteční v roce 2011.
Fotogalerie
25. 10.
Autor: Eliška Škrancová
Díky dotaci z Magistrátu města Brna, Odboru životního prostředí, jsme se mohli podívat do obce Hostětín, která leží v Bílých Karpatech a je jedinečná tím, že se v zde nachází mnoho modelových projektů udržitelného rozvoje.
Do Hostětína jsme se ve středu 20. 10. 2010 vydali autobusem a těšili jsme se, že se podíváme do míst, která v letošním roce navštívil mimo jiné i princ Charles.
V Hostětíně nás čekala pracovnice z ekologického centra Veronica, které má v této vesnici svou pobočku. Naše první kroky vedly do sálu v takzvaném pasivním domě. Je to stavba, která je koncipována tak, aby byla co možná nenáročná na spotřebu energie, byla šetrná k životnímu prostředí a sloužila lidem z vesnice i širokého okolí. Je postavena z nepálených cihel, všechny omítky jsou hliněné, systém vytápění je postaven na rekupiraci vzduchu, na toaletách je použita dešťová voda ke splachování, ohřev teplé vody je zajištěn slunečními kolektory, a proto celkové roční náklady na provoz jsou mnohonásobně nižší než náklady v běžné stavbě.
Další výklad byl již v terénu. Prohlédli jsme si výtopnu na dřevní štěpku, která zásobí celou vesnici teplem. Poté jsme se vydali ke kořenové čističce odpadních vod a sušírně ovoce, v této oblasti sloužící především k sušení švestek, jablek a hrušek.
Lákavou nabídkou byla prohlídka moštárny a seznámení se sortimentem, který se zde produkuje. Ochutnávka nenechala nikoho na pochybách, že zdejší produkty jsou skutečně znamenité.
Na závěr exkurze byl prostor pro dotazy odborného charakteru, které přišel zodpovědět jeden z místních techniků.
Po obědě následovala kratší vycházka do okolí Hostětína, kde se nachází několik dřevěných soch vytvořených účastníky dřevařského sympózia, které se zde konalo před několika lety.
Počasí nám přálo, a tak jsme si užili nejen profesionální výklad průvodkyně, ale i pěknou procházku s haptickou prohlídkou soch.
Akce se zúčastnilo 18 lidí s těžkým postižením zraku se svými průvodci, a tak byla akce poměrně hodně organizačně náročná, ale úsilí se vyplatilo, protože kladné reakce účastníků jsou tou nejlepší odměnou pro ty, kteří akci připravovali.
Fotogalerie
8. 10.
Autor: Hana Dvořáková
Podzimní měsíce jsou ve vinařských oblastech charakteristické dozráváním hroznového vína, jeho sklízením a především zpracováváním v kapalnou podobu tedy ve víno. Jedná se především o alkoholický, ale i nealkoholický nápoj, který vzniká kvašením moštu z plodů vinné révy a jeho název je odvozen z latinského „vinum“.
Proto jsme s klienty nemohli odolat a podnikli jsme v úterý 5.října 2010 exkurzi do vinohradu v Pustiměři, do vesnice, která se nachází asi 5 kilometrů od Vyškova. Všichni jsme měli dobrou náladu a i přes nepříznivé počasí a drobný déšť jsme se těšili na nové zážitky.
Ve vinohradě nás přivítal pan Konečný, vedoucí úseku péče a zpracování vinné révy, ovšem podrobnou přednášku nám podal pan inženýr Charous. Prohlídli jsme si nejen prostory vinohradu, sály pro pořádání různých oslav a svateb, ale především i místnosti s různými lisy, káděmi a demijony. Pánové nám názorně předvedli, jak se lisy používají a následně jsme i poslouchali zrovna kvasící se víno.
Po odborné přednášce a zasvěcení do tajů vína jsme byli zavedeni do temného sklepa, kde se nacházely sudy s různými druhy vína. Ať už s červeným, které je vyráběné pouze z modrých hroznů, protože červené barvivo se nachází pouze v těchto odrůdách, s růžovým, které je vyráběno z modrých hroznů bez nakvašení, tak i sudy s bílým vínem, které se vyrábí z bílých, růžových, ale k našemu kupodivu i z červených nebo modrých hroznů vinné révy.
Byli jsme i poučeni, že víno je nutno doslazovat, protože vinohrad v Pustiměři je jeden z nejsevernějších vinohradů na Moravě.
S hlavou plnou informací jsme pak už jen „koštovali“ různé druhy vína, které sklípek v Pustiměři nabízí. Říká se, že víno v malých dávkách je lékem, a proto jsme si jako prevenci odvezli i nějaký litr tohoto skvostného moku domů.
Fotogalerie
