27. 01.
Autor: Eliška Škrancová
Příprava programu na leden je vždy spjata s otázkou, jaké bude počasí a kam se jít podívat i v případě, že bude sněžit, mrznout apod. Nabízí se možnost spojit zimní procházku s návštěvou nějaké významné památky, výstavy apod.
První naší akci v roce 2011 byla 6. ledna tradiční vycházka z Útěchova do Vranova u Brna, která nás zavedla do zasněženého lesa, ale i do poutního chrámu Narození Panny Marie, který je dominantou obce Vranov. Prohlédli jsme si tamější jesličky, které po vhození drobných mincí hrají vánoční koledy a nebo se postupně rozsvěcují různé betlémské scény. Celou akci jsme zakončili posezením v místní restauraci.
14. ledna se uskutečnila vycházka do Přírodní zahrady u Smrku, kde se nachází unikátní slaměný Betlém vhodný k haptické prohlídce. Zahradou nás provedla paní Mičolová z občanského sdružení Smrk, které se o zahradu stará, za což jí patří naše poděkování.
Závěrečné putování nás zavedlo 26. ledna na Petrov na komentovanou prohlídku katedrály sv. Petra a Pavla a do Diecézního muzea, kde jsme si prohlédli stálou expozici Život Kristův.
O akce byl mezi klienty velký zájem, a tak se těšíme i na další. V únoru nás např. čeká komentovaná prohlídka výstavy Koloniál u pana Bajzy aneb historie obchodu a obchodování – úterý 8. února. Zájemci se mohou hlásit u Elišky Škrancové.
Fotogalerie
2. 12.
Autor: Klára Zárubová
V úterý 30. listopadu 2010 jsme na znojemském autobusovém nádraží netrpělivě očekávali příjezd autobusu, kterým měli dorazit brněnští a vyškovští klienti TyfloCentra, aby spolu s námi „Znojmáky“ navštívili Chráněné dílny. Třeba si teď někteří z Vás pokládají otázku: „A proč zrovna Chráněné dílny“?! V rámci projektu Slepotou život nekončí, kterého se TyfloCentrum Brno, o. p. s. účastní, se totiž zaměřujeme na to, jak pomoci lidem s těžkým zrakovým postižením uplatnit se na trhu práce. Z tohoto důvodu také realizujeme nejrůznější exkurze, prezentace zajímavých činností či besedy se zajímavými lidmi.
V prostorách dílen nás přivítal vedoucí pan Milan Svoboda, který nás na úvod seznámil s historií, ale i současnou podobou této sociální služby. Chráněné dílny vznikly ve Znojmě už roku 1998 jako jeden z projektů Oblastní charity. Cílem bylo poskytnout zaměstnání lidem se zdravotním postižením. Úspěch činnosti tohoto pracoviště bezesporu dokládá fakt, že na úplném začátku zde pracovalo asi pět osob, a v současné době bychom v Chráněných dílnách napočítali více jak 50 zaměstnanců, včetně několika lidí s těžkým zrakovým postižením.
Další výklad se už nesl v praktickém duchu. Průvodkyní nám byla pracovnice z oddělení pro obchod a objednávky. Nejprve jsme zamířili do svíčkové dílny, kde jsme si po krátké instruktáži mohli osahat nejrůznější druhy svíček, ale i základní druhy forem určených na jejich výrobu. Poté jsme se přesunuli do dílny košíkářské. V této dílně se nám naskytla lákavá možnost zkusit si pletení na vlastní kůži. Bez dlouhého přemlouvání se do pletení vrhli asi tři zájemci. A my ostatní jsme se zatím hmatem seznamovali s ukázkami výrobků, které košíkářská dílna produkuje, a že jich nebylo málo. Praktickou prohlídku jsme zakončili návštěvou šicí dílny, ve které jsme byli svědky výroby pracovních oděvů. Závěr celé exkurze patřil dotazům z oblasti pracovního uplatnění, které byly samozřejmě směřovány opět na pana vedoucího. Součástí Chráněných dílen je i prodejna, proto jsme využili nabídky, a každý jsme neomylně zamířili k výrobkům, které nás během prohlídky zaujali.
Po obědě jsme se vydali na krátkou procházku do kostela sv. Mikuláše, který je skvostem gotické sakrální architektury města Znojma. A protože je adventní doba v plném proudu, přišli jsme nasát vánoční atmosféru na nedaleké vánoční trhy.
S celou prohlídkou jsme byli spokojení, a proto naše velké díky patří vedoucímu Chráněných dílen Znojmo – panu Svobodovi, který nám celou exkurzi umožnil.
Fotogalerie
Aktivita se konala v rámci projektu „Slepotou život nekončí“, který je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.
16. 11.
Autor: Klára Zárubová
Listopadové počasí nebývá příliš vlídné, často prší a fouká silný vítr, ale v úterý 9. listopadu nás překvapilo příjemným slunečným dnem. Potěšilo nás to, protože jsme měli naplánovanou společnou návštěvu Památníku Leoše Janáčka a poté i komentovanou prohlídku areálu Petrov.
Ale pěkně popořádku. Nejdříve jsme zavítali přímo do zahradního domku u někdejší varhanické školy, kde žil Leoš Janáček v letech 1910 až 1928. Bylo nám ctí, když nás paní průvodkyně usadila přímo do prostoru, kde se dříve nacházela ložnice manželů Janáčkových. Před námi se otevřel pohled na pracovnu Leoše Janáčku s původním klavírem a dalším nábytkem, který jsme si mohli osahat. V další části domku byla umístěna expozice, která má nabídnout informace o jeho nejznámějších dílech. Využili jsme i nabídky poslechnout si nejrůznější hudební ukázky z jeho tvorby. Náš dík patří paní průvodkyni, která nám poutavě přiblížila i nesnadnou povahu tohoto hudebního velikána. Zaujalo nás, že umíněnost a tvrdohlavost, kterou promítal do každé své činnosti, se neblaze podepisovala i na jeho manželském soužití.
Když jsme poobědvali v místní restauraci, přesunuli jsme se krátkou procházkou na Petrov. Nenechali jsme si ujít jedinečnou příležitost navštívit toto významné místo nejen Brna, ale i celé Moravy. Díky ochotné paní průvodkyni jsme mohli navštívit katedrálu svatého Petra a Pavla, která je dnes chráněna jako národní kulturní památka, a také projít celý areál Petrova spolu s přilehlým brněnským biskupstvím. V interiéru Petrova jsme se setkali s barokními i gotickými prvky. Zajímavostí pro nás byly katedrální varhany, jež obsahují více než šest tisíc píšťal. Komentovaná prohlídka nás zavedla do dob vzniku této katedrály, ale i do historie novodobé.
Poté nás čekala další zajímavá expozice v nedalekém Diecézním Muzeu. Obrazy a plastiky, pocházející z brněnských kostelů a far, nám představily příběh života Ježíše Nazaretského. S hlavou plnou zajímavostí, zážitků a nových informací jsme vykročili na cestu zpět do Znojma.
9. 11.
Autor: Jiřina Falková
Vibruje mi kapsa. První telefonát z mnoha – je totiž pátek 24. září, odpoledne, vlakem právě přijíždí do Břeclavi kolega a překladatel Zdeněk Rybák a v Rakousku touto dobou nasedá do aut polovina účastníků víkendové akce Mikulov – město tradic a vína. V rámci společného česko-rakouského projektu Ani nevidomé hranice nerozděluje, do kterého je TyfloCentrum zapojeno, jsme si naplánovali první setkání v pohraničí v počtu osmi Čechů a desíti Rakušanů, v každé skupině vždy polovina zrakově postižených a polovina průvodců.
Místem setkání je penzion ve Sportovní hale, kde budeme celý víkend bydlet. Po krátké, přivítání, kdy si zvykáme na dvojjazyčné tlumočení, dostáváme k večeři výborný kuřecí plátek a po něm vyrážíme na večerní prohlídku města s místními průvodci. Abychom neprocházeli centrum, zámecké zahrady a bývalou židovskou čtvrť do půlnoci, rozdělujeme se u kašny na česky a německy mluvící skupinky, avšak informace dostáváme během hodiny stejné – o historii Mikulova, hlavních památkách, jež budeme mít možnost druhý den navštívit, a živě diskutujeme o společných mikulovsko-vídeňských událostech díky zdejším vládnoucím rodům Lichtenštejnů a Ditrichštejnů.
Cestováním i procházkou jsme unavení, přesto se po návratu do penzionu ještě vzájemně seznamujeme. „Jmenuji se Erich Schmidt a pracuji jako učitel ve škole pro zrakově postižené,“ tlumočí Zdenda a my poznáváme naši „spojku“ z Bundes-Blindenerzihungs Institutu ve Vídni. Jinak je to usměvavý a velmi sympatický asi padesátiletý muž, který je zcela nevidomý a přesto se angažuje v organizování aktivit pro ostatní.
Věkový průměr účastníků je přibližně 45 let, a i když jsou mezi námi mladší i starší, česky nebo německy mluvící, v sobotu ráno vyrážíme na snídani dohromady a během dopoledního programu už komunikujeme pohledy, úsměvy a posunky bez ohledu na příslušnost ke kteréhokoliv skupince. Mluvit bez tlumočníka se zatím ostýcháme, ale vůle je!
Dopoledne znovu procházíme tutéž trasu jako včera večer, jen za světla. Přes Náměstí a zahrady míříme do Regionálního muzea na zámku. Z vyhlídky si ukazujeme, kudy prochází státní hranice a dotkneme se i citlivého tématu odsunu Němců. „Pár kilometrů za hranicemi se nachází kopec s křížem na vrcholu a lavičkou. Zde se scházelo velké množství sudetských Němců, odsunutých z podpálavských vesnic, kteří se sem nesměli nikdy vrátit a mohli se do konce života jen z dálky dívat na místa, která považovali za svůj domov,“ připomněla jsem kousek smutné regionální historie. I tohle téma nás spojuje – dvě dvojice účastníků z Rakouska mají původně české příjmení.
Prohlídku sklepení, obřího sudu a vinařskou expozici absolvujeme s českou průvodkyní a Zdendovým překladem. Je to trochu oříšek – jak se německy řekne „skalice modrá“? Účastníky zaujmou jak staré nádoby a vědra na víno, tak největší sbírka dřevěných lisů. Poutavý je i výklad na židovském hřbitově, kde se dozvídáme například to, že Židé nenosí na hroby květiny, nýbrž pokládají kamínky.
Další dopolední program je dobrovolný. Někteří volí výstup na vyhlídku – Kozí hrádek, druzí se jdou ohřát na čaj do cukrárny pod ní. Po společném obědě, který provázejí zmatky ze strany personálu, a my jsme nakonec odškodněni dezertem v podobě palačinky pro každého, se zase rozcházíme. Přestože se horší počasí a začíná poprchat, vystupují někteří účastníci na Svatý kopeček s křížovou cestou podle mapy, jiní se vrací na zámek nebo volí prohlídku Ditrichštejnské hrobky. Setkáváme se před šestou nad Pálavským flamendrem s bramboráčky v restauraci na Náměstí. Odtud máme jen kousek do sklípku, kde je pro všechny – protože je nám víc než 18 let – připraven speciální večerní program. V souladu s názvem akce „Mikulov – město tradic a vína“ se učíme degustovat a poznávat různé odrůdy. Burčák rozvazuje jazyk a definitivně boří všechny bariéry, které snad doteď přetrvaly. Německy nyní umí všichni Češi a dvě z rakouských účastnic nás překvapují docela dobrou znalostí češtiny! A co nejde jazykem, jde rukama nohama!
Nedělní ráno přichází brzy po návratu ze sklípku. Dobré je, že se nikdo cestou neztratil a jediná újma může být bolest hlavy. „Šohaj večer, šohaj ráno,“ povzbuzuju svých sedmnáct hostů místním mottem a ženu je na druhou stranu Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Abychom nezdržovali provoz, opět se dělíme na česky a německy hovořící skupinky. A ačkoliv se v jeskyních nesmí obvykle na nic sahat, my si vybraná místa s krasovou výzdobou prohlédnout můžeme. Potom už jen návštěva geoparku a rozloučení…
Ač jsme si během víkendu uvědomili, že doba minulého režimu se silně podepsala na rozdílnosti životního stylu Čechů a Rakušanů, mnohé věci vnímáme rozdílně a co je pro Rakušany samozřejmostí, my považujeme za nadstandard, v závěrečném hodnocení zaznívala hlavně slova chvály. Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje dokázal naplnit svůj cíl, lidé z obou stran navázali kontakt, bavili se a vzájemně se poznávali. Každý musel z něčeho slevit a v něčem být tolerantní, důležité však je, že vůle byla na obou stranách. Jak ji účastníci zhodnotili jedním slovem? Jako „perfektní“, „zkušenost“, „překvapení“, „odbourávání hranic“, „zázraky“, „máme hodně společného“, „noví kamarádi“ nebo „nádherná rozmanitost“. Všichni se těší na další společná setkání ve Vídni a v Brně, která se uskuteční v roce 2011.
Fotogalerie
1. 11.
Autor: Eliška Škrancová
V pátek 15. října 2010 měli lidé s těžkým postižením zraku ojedinělou možnost vyzkoušet si a naučit se chodit s holemi na nordic walking po asfaltu i v terénu. Z dotace Magistrátu města Brna, Odboru životního prostředí, jsme mohli uhradit část nákladů za kurz nácviku chůze s nordic walkingovými holemi.
Vycházka byla připravena tak, aby si všichni účastníci vybrali správné hole, vyzkoušeli si chůzi a naučili se správnou techniku chůze do kopce, po rovině i z kopce. Věnovali se nám zkušení instruktoři, a tak jsme se naučili mnoho zajímavého a užitečného.
Chůze s nordic walkingovými holemi je vhodná pro všechny věkové kategorie a zaujala i lidi s těžkým postižením zraku. Nevidomí účastníci měli s sebou průvodce, ostatní si užili chůzi samostatně.
Pro lidi s těžkým postižením zraku mohou hole zlepšit celkovou jistotu v pohybu a především při chůzi v přírodním terénu přináší jistotu, klid a spolehlivost pro orientaci i oporu. Chůze s holemi umožňuje lidem s těžkým postižením zraku také chodit častěji do přírody, zlepšovat si fyzickou kondici a mít mnoho nových zážitků spojených s pobytem v přírodě.
Na vycházce jsme si vyzkoušeli, že hole slouží nejen při chůzi, ale že se mohou využít i ke cvičení, které protáhne celé tělo. Cvičení provázelo celé naše putování a závěrečné protahování bylo posledním bodem v programu. Po dvou a půl hodinách chůze v terénu jsme se opět vydali do víru velkoměsta.
Fotogalerie
