14. 12.
Brněnské TyfloCentrum navázalo spolupráci se školou pro zrakově postižené děti a mládež ve Vídni Bundes – Blindenerzihungs Institut (BBI). V rámci naplňování programu příhraniční spolupráce „Ani nevidomé hranice nerozděluje / Keine Grenze trennt die Blinden“ se v prosinci roku 2010 šest zaměstnanců zúčastnilo dvoudenní exkurze na škole ve Vídni. Ve dnech 7. a 8. 12. proběhla další konkrétní realizace výměnných krátkodobých pobytů zrakově postižených a lidí, kteří se jim věnují.
Čtyřpatrová budova institutu poskytuje zázemí zrakově postiženým dětem od mateřské školy přes základní školu až po vzdělání mládeže, která zde po úspěšném zakončení studia obdrží výuční list. Součástí labyrintu institutu je kromě učeben internát, družina i plavecký bazén. Institut je financován státem a jsou zde mladí zrakově postižení z celého Rakouska.
Třída pro nejmenší školáky je kombinovaná, navštěvuje ji pět dětí, z toho jsou dva s praktickou slepotou a ostatní slabozrací. Učení je založeno na osvojení si Braillova písma, v každé lavici je Pichtův psací stroj. Během prvních školních let získají schopnost psát všemi deseti prsty na klávesnici. Hlasové výstupy nepoužívají, počítač obsluhují přes braillský řádek v délce 80 znaků.
Starším žákům jsou k dispozici speciální učebny na výuku fyziky, chemie a matematiky – tam jsme měli příležitost zúčastnit se hodiny, v níž se děti seznamují s elektrickým proudem: každý student má kus dřívka se dvěma kovovými šrouby, spojenými drátem. Šrouby děti propojí kabely se zdrojem elektřiny, na drát položí kousek jemného papíru, který při procházení proudu začíná doutnat. Zrakový vjem procházejícího proudu byl nahrazen vjemem čichovým. A díky individuálnímu přístupu ke každému žákovi si to všichni během hodiny zkusili sami. Než se ozvalo gongové ukončení hodiny, které ovšem neřinčelo jak jsme zvyklí v našich školách, stihli si ještě studenti zopakovat geometrické tvary. Dřevěné modely trojúhelníků rovnoramenných, pravoúhlých a jiných tvarů dostal každý student do rukou, aby je pak na vyzvání učitelky určovali a poznávali.
Všichni žáci mají od prvních let studia na institutu povinně minimálně jednu hodinu týdně „prostorovky“ – nácviku chůze s bílou holí. Ovšem po škole se děti pohybují bez holí, s prostorem jsou důvěrně seznámeni a při pohybu po chodbách a schodišti se řídí pravidlem pravé ruky. Ti žáci, kteří nejsou ubytováni na internátě, mohou po skončení vyučování být až do 18 h. v družině, kde jim vychovatelé pomáhají s domácími úkoly a vedou je ke smysluplnému trávení volného času.
Počty žáků jsou proměnlivé, kdykoli během školního roku se do vzdělání na institutu mohou zapojit zrakově postižení, kteří nezvládají integraci.
Internát je rozčleněn do deseti buněk. Každá má svou čajovou kuchyňku, společnou místnost, pokojíky pro starší studenty jsou dvoulůžkové, menší děti spí v jedné místnosti a k dispozici mají i hernu a studovnu s Pichtovými stroji i počítač s braillským řádkem. V každé skupině je nejvýše sedm dětí, z toho pět z internátu a dvě z družiny. Vychovatelé jsou na skupinu dva až tři a osvědčuje se jim, aby ve skupinách byly děti mladší i starší, tak, jak to bývá v rodinách.
Spolupůsobí zde speciální pedagog, který pomáhá dětem se sebeobsluhou. Součástí péče o děti je fyzioterapie, psychoterapie, na institut dochází oční i dětský lékař. Každý druhý víkend tráví studenti doma, institut usiluje o co nejlepší spolupráci mezi rodinou dětí, internátem a školou.
V budově institutu je i tiskárna. Digitálně tady zpracují texty a pak tisknou v Braillově písmu učebnice, knihy i časopisy.
Košíkář, telefonista, masér, hudebník – z těchto oborů je tady možno vybírat. Po úspěšném absolvování tříletého oboru obdrží výuční list a asi třetina absolventů pak najde uplatnění na trhu práce.
Během dvoudenního procházení komplexu institutu jsme se dozvěděli více také o systému sociální péče o zrakově postižené v Rakousku. Rodiče zrakově postižených dětí dostávají nejen přídavky na děti, jako všichni ostatní a jak jsme zvyklí i u nás, ale také tzv.příspěvek na péči, ze kterého hradí část nákladů spojených s pobytem na institutu, k dispozici mají i další příspěvky – např. na bydlení a na dopravu.
Společným cílem všech pedagogů a vychovatelů je připravit zrakově postižené na život v běžném světě, vést je k co největší míře samostatnosti, budovat a posilovat v nich odvahu sebevědomě čelit životu za branami institutu.
Pracovní návštěva byla velkou příležitostí poznat způsoby práce s těžce zrakově postiženými dětmi u našich jižních sousedů.
Projekt je spolufinancován Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj.
Fotogalerie
Autor: Irena Kocí
Tags: Exkurze, Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje
16 prosince, 2010 at 11:42
Iri, moc pěkný textík! Pěkně popsalas a vystihlas všechno, co jsme viděli a dozvěděli se. Ráda ho použiju i do tištěné Chaloupky! A Radek má pochvalu za super fotky!