9. 11.
Autor: Jiřina Falková
Vibruje mi kapsa. První telefonát z mnoha – je totiž pátek 24. září, odpoledne, vlakem právě přijíždí do Břeclavi kolega a překladatel Zdeněk Rybák a v Rakousku touto dobou nasedá do aut polovina účastníků víkendové akce Mikulov – město tradic a vína. V rámci společného česko-rakouského projektu Ani nevidomé hranice nerozděluje, do kterého je TyfloCentrum zapojeno, jsme si naplánovali první setkání v pohraničí v počtu osmi Čechů a desíti Rakušanů, v každé skupině vždy polovina zrakově postižených a polovina průvodců.
Místem setkání je penzion ve Sportovní hale, kde budeme celý víkend bydlet. Po krátké, přivítání, kdy si zvykáme na dvojjazyčné tlumočení, dostáváme k večeři výborný kuřecí plátek a po něm vyrážíme na večerní prohlídku města s místními průvodci. Abychom neprocházeli centrum, zámecké zahrady a bývalou židovskou čtvrť do půlnoci, rozdělujeme se u kašny na česky a německy mluvící skupinky, avšak informace dostáváme během hodiny stejné – o historii Mikulova, hlavních památkách, jež budeme mít možnost druhý den navštívit, a živě diskutujeme o společných mikulovsko-vídeňských událostech díky zdejším vládnoucím rodům Lichtenštejnů a Ditrichštejnů.
Cestováním i procházkou jsme unavení, přesto se po návratu do penzionu ještě vzájemně seznamujeme. „Jmenuji se Erich Schmidt a pracuji jako učitel ve škole pro zrakově postižené,“ tlumočí Zdenda a my poznáváme naši „spojku“ z Bundes-Blindenerzihungs Institutu ve Vídni. Jinak je to usměvavý a velmi sympatický asi padesátiletý muž, který je zcela nevidomý a přesto se angažuje v organizování aktivit pro ostatní.
Věkový průměr účastníků je přibližně 45 let, a i když jsou mezi námi mladší i starší, česky nebo německy mluvící, v sobotu ráno vyrážíme na snídani dohromady a během dopoledního programu už komunikujeme pohledy, úsměvy a posunky bez ohledu na příslušnost ke kteréhokoliv skupince. Mluvit bez tlumočníka se zatím ostýcháme, ale vůle je!
Dopoledne znovu procházíme tutéž trasu jako včera večer, jen za světla. Přes Náměstí a zahrady míříme do Regionálního muzea na zámku. Z vyhlídky si ukazujeme, kudy prochází státní hranice a dotkneme se i citlivého tématu odsunu Němců. „Pár kilometrů za hranicemi se nachází kopec s křížem na vrcholu a lavičkou. Zde se scházelo velké množství sudetských Němců, odsunutých z podpálavských vesnic, kteří se sem nesměli nikdy vrátit a mohli se do konce života jen z dálky dívat na místa, která považovali za svůj domov,“ připomněla jsem kousek smutné regionální historie. I tohle téma nás spojuje – dvě dvojice účastníků z Rakouska mají původně české příjmení.
Prohlídku sklepení, obřího sudu a vinařskou expozici absolvujeme s českou průvodkyní a Zdendovým překladem. Je to trochu oříšek – jak se německy řekne „skalice modrá“? Účastníky zaujmou jak staré nádoby a vědra na víno, tak největší sbírka dřevěných lisů. Poutavý je i výklad na židovském hřbitově, kde se dozvídáme například to, že Židé nenosí na hroby květiny, nýbrž pokládají kamínky.
Další dopolední program je dobrovolný. Někteří volí výstup na vyhlídku – Kozí hrádek, druzí se jdou ohřát na čaj do cukrárny pod ní. Po společném obědě, který provázejí zmatky ze strany personálu, a my jsme nakonec odškodněni dezertem v podobě palačinky pro každého, se zase rozcházíme. Přestože se horší počasí a začíná poprchat, vystupují někteří účastníci na Svatý kopeček s křížovou cestou podle mapy, jiní se vrací na zámek nebo volí prohlídku Ditrichštejnské hrobky. Setkáváme se před šestou nad Pálavským flamendrem s bramboráčky v restauraci na Náměstí. Odtud máme jen kousek do sklípku, kde je pro všechny – protože je nám víc než 18 let – připraven speciální večerní program. V souladu s názvem akce „Mikulov – město tradic a vína“ se učíme degustovat a poznávat různé odrůdy. Burčák rozvazuje jazyk a definitivně boří všechny bariéry, které snad doteď přetrvaly. Německy nyní umí všichni Češi a dvě z rakouských účastnic nás překvapují docela dobrou znalostí češtiny! A co nejde jazykem, jde rukama nohama!
Nedělní ráno přichází brzy po návratu ze sklípku. Dobré je, že se nikdo cestou neztratil a jediná újma může být bolest hlavy. „Šohaj večer, šohaj ráno,“ povzbuzuju svých sedmnáct hostů místním mottem a ženu je na druhou stranu Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Abychom nezdržovali provoz, opět se dělíme na česky a německy hovořící skupinky. A ačkoliv se v jeskyních nesmí obvykle na nic sahat, my si vybraná místa s krasovou výzdobou prohlédnout můžeme. Potom už jen návštěva geoparku a rozloučení…
Ač jsme si během víkendu uvědomili, že doba minulého režimu se silně podepsala na rozdílnosti životního stylu Čechů a Rakušanů, mnohé věci vnímáme rozdílně a co je pro Rakušany samozřejmostí, my považujeme za nadstandard, v závěrečném hodnocení zaznívala hlavně slova chvály. Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje dokázal naplnit svůj cíl, lidé z obou stran navázali kontakt, bavili se a vzájemně se poznávali. Každý musel z něčeho slevit a v něčem být tolerantní, důležité však je, že vůle byla na obou stranách. Jak ji účastníci zhodnotili jedním slovem? Jako „perfektní“, „zkušenost“, „překvapení“, „odbourávání hranic“, „zázraky“, „máme hodně společného“, „noví kamarádi“ nebo „nádherná rozmanitost“. Všichni se těší na další společná setkání ve Vídni a v Brně, která se uskuteční v roce 2011.
Fotogalerie
1. 11.
Autor: Eliška Škrancová
V pátek 15. října 2010 měli lidé s těžkým postižením zraku ojedinělou možnost vyzkoušet si a naučit se chodit s holemi na nordic walking po asfaltu i v terénu. Z dotace Magistrátu města Brna, Odboru životního prostředí, jsme mohli uhradit část nákladů za kurz nácviku chůze s nordic walkingovými holemi.
Vycházka byla připravena tak, aby si všichni účastníci vybrali správné hole, vyzkoušeli si chůzi a naučili se správnou techniku chůze do kopce, po rovině i z kopce. Věnovali se nám zkušení instruktoři, a tak jsme se naučili mnoho zajímavého a užitečného.
Chůze s nordic walkingovými holemi je vhodná pro všechny věkové kategorie a zaujala i lidi s těžkým postižením zraku. Nevidomí účastníci měli s sebou průvodce, ostatní si užili chůzi samostatně.
Pro lidi s těžkým postižením zraku mohou hole zlepšit celkovou jistotu v pohybu a především při chůzi v přírodním terénu přináší jistotu, klid a spolehlivost pro orientaci i oporu. Chůze s holemi umožňuje lidem s těžkým postižením zraku také chodit častěji do přírody, zlepšovat si fyzickou kondici a mít mnoho nových zážitků spojených s pobytem v přírodě.
Na vycházce jsme si vyzkoušeli, že hole slouží nejen při chůzi, ale že se mohou využít i ke cvičení, které protáhne celé tělo. Cvičení provázelo celé naše putování a závěrečné protahování bylo posledním bodem v programu. Po dvou a půl hodinách chůze v terénu jsme se opět vydali do víru velkoměsta.
Fotogalerie
25. 10.
Autor: Eliška Škrancová
Díky dotaci z Magistrátu města Brna, Odboru životního prostředí, jsme se mohli podívat do obce Hostětín, která leží v Bílých Karpatech a je jedinečná tím, že se v zde nachází mnoho modelových projektů udržitelného rozvoje.
Do Hostětína jsme se ve středu 20. 10. 2010 vydali autobusem a těšili jsme se, že se podíváme do míst, která v letošním roce navštívil mimo jiné i princ Charles.
V Hostětíně nás čekala pracovnice z ekologického centra Veronica, které má v této vesnici svou pobočku. Naše první kroky vedly do sálu v takzvaném pasivním domě. Je to stavba, která je koncipována tak, aby byla co možná nenáročná na spotřebu energie, byla šetrná k životnímu prostředí a sloužila lidem z vesnice i širokého okolí. Je postavena z nepálených cihel, všechny omítky jsou hliněné, systém vytápění je postaven na rekupiraci vzduchu, na toaletách je použita dešťová voda ke splachování, ohřev teplé vody je zajištěn slunečními kolektory, a proto celkové roční náklady na provoz jsou mnohonásobně nižší než náklady v běžné stavbě.
Další výklad byl již v terénu. Prohlédli jsme si výtopnu na dřevní štěpku, která zásobí celou vesnici teplem. Poté jsme se vydali ke kořenové čističce odpadních vod a sušírně ovoce, v této oblasti sloužící především k sušení švestek, jablek a hrušek.
Lákavou nabídkou byla prohlídka moštárny a seznámení se sortimentem, který se zde produkuje. Ochutnávka nenechala nikoho na pochybách, že zdejší produkty jsou skutečně znamenité.
Na závěr exkurze byl prostor pro dotazy odborného charakteru, které přišel zodpovědět jeden z místních techniků.
Po obědě následovala kratší vycházka do okolí Hostětína, kde se nachází několik dřevěných soch vytvořených účastníky dřevařského sympózia, které se zde konalo před několika lety.
Počasí nám přálo, a tak jsme si užili nejen profesionální výklad průvodkyně, ale i pěknou procházku s haptickou prohlídkou soch.
Akce se zúčastnilo 18 lidí s těžkým postižením zraku se svými průvodci, a tak byla akce poměrně hodně organizačně náročná, ale úsilí se vyplatilo, protože kladné reakce účastníků jsou tou nejlepší odměnou pro ty, kteří akci připravovali.
Fotogalerie
21. 10.
Autor: Jana Pešková
Středu 29.9.2010 jsme měli v plánu strávit v teplém zářijovém dni, užívat si slunečních paprsků babího léta a pohybovat se natolik opatrně, abychom se příliš nezapotili. Tento plán měl podtrhnout program, který jsme v rámci Brněnských dnů pro zdraví připravili. Pomalé cvičení s overbally na rozproudění energie a výtvarný program „omotej, co se dá“ měly být pro tento den tím pravým. Výtvarná část vycházela tentokrát z moderního uměleckého směru zvaného „land art“, který se snaží o propojení umění s přírodou. Cílem dnešního odpoledne mělo tedy být přetvoření či vyzdvižení některých artefaktů v Přírodní zahradě u smrku.
Realita však byla jiná. Místo slunečních paprsků si s našimi tvářemi pohrával studený vítr a oblohu pokrývala hustá peřina mraků. Proto jsme obezřetné a pečlivě vybírané pomalé pohyby vyměnili za cvičení na rychlou řeckou hudbu a horký čaj. Po svižném protažení našich těl jsme se rozhodli pustit do výtvarné části programu. V momentě, kdy jsme se natáhli po nůžkách, abychom si nastříhali pruhy látek, které měly sloužit jako „stavební“ materiál pro dnešní den, spustil se z oblohy studený déšť. Chvíli jsme odolávali a doufali, že na nás padne pouze několik kapek a počasí se umoudří. Bohužel se tak nestalo a nám nezbylo nic jiného, než se přesunout do místního altánu, který ale neskýtal tolik volnosti jako otevřená, deštěm smáčená zahrada. Vzhledem k tomu, že v této fázi již byla všem účastníkům zima, frekvence stříhání nůžek a zvuk trhání textilu se zvyšovaly v naději, že třeba toto je cesta za teplem.
Do finále celého odpoledne se probojovali pouze dva odvážlivci, kteří navzdory mokré trávě a vodě padající z nebe opustili bezpečí altánu a za všechny zúčastněné dotáhli projekt ke zdárnému cíli.
Fotogalerie
19. 10.
Autor: Tereza Kozderová
Zveme Vás na Den otevřených dveří do brněnského TyfloCentra!
Na vlastní kůži můžete zjistit, kdo, co a jak lidem s těžkým postižením zraku pomáhá.
Co na Vás čeká?
- zrakově postižení vidí svět jinak. Nasaďte si simulační brýle a sami to zjistíte.
- mnoho věcí dokáží nejmíň tak dobře, jako vidící. Zkusíte si i Vy bez zrakové kontroly nachystat občerstvení?
- počítač i mobil v rukách nevidomých? Proč ne?
- jak to chodí s bílou holí?
- uvidíte, že handicap nevidomé nemusí držet v šachu aneb stolní hry pro zrakově postižené
Jaký je vlastně svět nevidomých a těch, kteří jim pomáhají?
Dveře k nám jsou otevřeny právě pro Vás ve čtvrtek 11. 11. 2010 od 9 – 18 h.
Kde:
Chaloupkova 7
Brno – Královo Pole
zastávka tramvají č. 1 a 6 – Husitská
Více informací:
http://www.centrumpronevidome.cz/
tel: 541 214 700, mobil: 774 715 097
Za pracovníky TyfloCentra srdečně zve Tereza Kozderová
