5. 03.
Autor: Marie Švejdová
Lidé s těžkým postižením zraku se v dnešní době uplatňují v rozličných povoláních. Mají možnost studovat na středních a vysokých školách, vzdělávat se v různých kurzech. Umísťují se na takových pracovních pozicích, na jakých by je starší generace dříve vůbec nepotkala.
Jednou ze známých a tradičních činností, kterou se ve značné míře zabývají lidé s postižením zraku, je profese ladič pian. Málo z našich mladších klientů nebo i těch, kteří jsou ještě v produktivním věku, se setkalo s někým, kdo takovou práci zastává. Ještě méně obvyklé je vidět ladiče při jeho práci. To byl důvod k tomu, abychom našim klientům zprostředkovali možnost setkání s ladičem pian, který sám má těžkou vadu zraku a této profesi se trvale věnuje.
Ve čtvrtek 24. února odpoledne jsme se sešli v klubovně TyfloCentra Brno s panem Pavlem Davidem, který se ujal role přednášejícího a toho, kdo vysvětlil a názorně předvedl, z jakých částí se piano skládá a jak se ladí.
Ve vzpomínkách se vrátil do dětských let, kdy se poprvé za zajímavých okolností setkal s harmonikou a naučil se na ni hrát. To byl první krok, další učinil nástupem na konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze. Po ukončení studia nastoupil na dráhu ladiče pian a této profesi se věnuje dosud.
Klientům se naskytla šance prohlédnout si jednotlivé díly piana. Měli možnost vyzkoušet si naladění aspoň jednoho tónu, čehož někteří odvážnější využili. Beseda byla podnětná a dotazů nespočet. Zúčastnili se i studenti ze střední školy pro mládež s vadami zraku na Kamenomlýnské ulici. Jeden ze studentů rovněž vystudoval obor ladič pian a tak i on svými informacemi besedu „lehce doladil“. Pět účastníků byl pro přednášejícího natolik příznivý počet, že při předvádění jednotlivých částí piána měl možnost věnovat se každému jednotlivě a na všechny se dostalo, všechny otázky byly zodpovězeny.
Fotogalerie
Aktivita se konala v rámci projektu „Slepotou život nekončí“, který je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.
21. 02.
Autor: Irena Kocí
Dopoledne ve čtvrtek 3. února 2011 strávili tři kolegové z brněnského TyfloCentra se žáky druhého stupně na ZŠ Tyršově. V neformálním prostředí představili organizace, zajišťující péči a pomoc lidem s těžkým postižením zraku. Přiblížili sociální služby, které TyfloCentrum Brno, o.p.s. nabízí a díky přítomnosti zrakově postiženého kolegy Romana Kabelky s vodicím psem Hobbym názorně ukázali některé pomůcky a zásady kontaktu se zrakově postiženým člověkem a jeho vodicím psem.
Po teoretičtějším úvodu žáky rozdělili do malých skupin, aby si vyzkoušeli množství pomůcek, které na besedu přivezli. Simulační brýle, tisky v Braillově písmu, společenské hry, PC a jiné pomůcky, bílé hole a „čichací“ test poznávání koření – všechno šlo z ruky do ruky a všech třináct žáků bylo zcela zaujato a pohlceno. Čas vyhrazený na setkání uplynul rychleji, než se očekávalo…
Při zkoušení chůze s bílou holí, kdy měli žáci nasazené brýle, simulující těžké zrakové vady, byli všichni překvapeni změněným způsobem vnímání důvěrně známých míst školy.
A tady je pár reakcí na interaktivní besedu: Míša: Pro mě bylo nejtěžší rozeznat koření podle čichu – měla jsem 64% špatně. Uvědomila jsem si, že to není žádná sranda. Až dneska po všech těch praktických věcech mi došlo, že být handicapovaným není vůbec lehký. Asi bych si to sama od sebe nikdy neuvědomila. Honza: Dnes jsem byl v roli nevidomého – pro mě to teda bylo dost zlý. Bylo hrozně divný nevidět. A bez toho „bzučáku“ bych si vodu nikdy nenalil.Kristýna: Zjistila jsem, jak se chovat k nevidomému a jeho psu. A měli jsme možnost si vyzkoušet věci, o kterých jsme neměli ani páru.
Setkání trvalo dvě a půl hodiny. Byl to čas nabitý zvídavými dotazy a snahou porozumět světu zrakově postižených. Žáci Tyršovy ZŠ byli vnímavými a citlivými besedními partnery. Děkujeme za pozvání. Jsme rádi, že jsme mohli přispět k prolomení bariér ostychu a nevědění.
Fotogalerie
11. 02.
Autor: Klára Zárubová
Úterní odpoledne 8.února patřilo ve znojemském TyfloCentru besedování a společnému povídání o zvířeti, které se obecně považuje za nejlepšího přítele člověka. Na tom jsme se všichni shodli, a protože většina z nás má na kontě osobní zkušenosti s tímto oblíbeným domácím mazlíčkem, těšili jsme se na to, až se podělíme o své zážitky. Do tajů canisterapie nás přišla zasvětit paní Alžběta Janíčková, která se této léčebné metodě dlouhodobě věnuje. Brzy jsme ale zjistili, že hlavní aktérkou bude úplně někdo jiný. Fenka Fellina si získala naši pozornost a její hladký kožíšek si pohladil snad úplně každý. Už jenom svou přítomností v nás doslova rozproudila dobrou náladu, když se natáhla na záda a vyžadovala drbání na bříšku.
Nejprve jsme se dozvěděli jak a kde canisterapie pomáhá. Důležitý je první kontakt psa s člověkem, který jsme si také měli možnost vyzkoušet. Fellince jsme nabídli piškot, který jsme nechali ležet na ruce. Piškot byl velkou pochoutkou, a tak nás odměnila dokonalou očistou ruky – měli jsme pocit, že by nás nejraději olízala od hlavy až k patě. Pejsek, který má pomáhat, musí být klidný, vyrovnaný a společenský. Canisterapie ale musí probíhat vždy pod vedením Canisterapeuta. Canisterapeut je dobrovolník, který ve svém volném čase bez finanční odměny navštěvuje spolu se svým pejskem různá sociální zařízení. Říká se, že canisterapie je léčba lidské duše psí láskou. Myslím, že po společné závěrečné diskusi, bychom s tím mohli jenom souhlasit.
Fotogalerie
11. 02.
Autor: Eva Pexová
Prohlídkou vnitřních prostor kláštera premonstrátského řádu založeného v roce 1190 knížetem Konrádem Otou, jsme navázali na besedu, která se uskutečnila na podzim 2010. Mezi klienty byl o prohlídku mimořádný zájem. Není se čemu divit, klášter je totiž normálně pro veřejnost přístupný jen výjimečně, při akcích, které se konají na jeho nádvoří. A ani při takových příležitostech nebyla nikdy žádná prohlídka, která by reflektovala specifické potřeby osob s těžkým postižením zraku. Průvodce celým areálem nám dělal správce kláštera, pan Stix. Ten se opravdu trpělivě skoro 2 hodiny věnoval naší skupince a umožnil tak přítomným seznámit se podrobněji s historií kláštera, jeho architekturou, s různými zajímavostmi a také s výhledem do budoucnosti této nádherné barokní stavby. Klienti si mohli prohlédnout nádvoří kláštera, křížovou chodbu, která netrpělivě čeká na rekonstrukci, schodiště, spojující jednotlivá patra kláštera (celkem 2 podzemní patra a 3 – 4 nadzemní), obdivovali rozlehlé prostory uvnitř budovy – chodbu s celkem 550 okny, sály i kobky. Vše je v dost poškozeném stavu, protože na životě kláštera se podepsal běh dějin – od reforem Josefa II., přes armádu, která využívala klášter jako kasárna a sídlila zde do roku 1990 až po nedostatek peněz v současnosti. V závěru prohlídky jsme jen tak „po očku“ nakoukli do zrekonstruovaných podzemních prostor, které obhospodařuje firma Znovín a udělali jsme si představu, jak by mohl klášter vypadat, kdyby… Závěrečná fotografie na nádvoří Louky dovršila celou prohlídku a bude pěknou památkou pro účastníky na zajímavě a příjemně prožité odpoledne.
Fotogalerie
11. 02.
Autor: Eva Pexová
Nádherné slunečné počasí lákalo v pondělí 7. února k procházkám. Někdo šel na tu pravdovou do přírody, ale mnozí se rozhodli cestovat virtuálně – na besedě v moravskokrumlovské knihovně. Na programu byla cesta do Polska, konkrétně do Malopolského vojvodství. Besedovat přijela paní Jana Puchegger Chadalíková, pro kterou není prostředí knihovny v Moravském Krumlově neznámým. Jezdí do knihovny již pravidelně 2 x do roka. Během pondělní besedy se posluchači seznámili a hlavním městem Malopolského vojvodství, Krakovem, dověděli se, odkud pochází jeho název, jaké jsou ve městě nejznámější památky. Nezapomněli jsme ani na Mariánský kostel s tradičním Hejnalem. Návštěvníci besedy se zajímali také o specialitu Krakova – krakovské preclíčky. Mnozí přítomní se poprvé dověděli o nádherném poutním místě nedaleko od Krakova – Kalvarii Zabrzedovsky, kterému se také říká polský Jeruzalém. Pomocí suvenýrů a obrázků jsme navštívili také solné doly ve Wieliczce a konečně došlo i na princeznu Kingu, za kterou prý, podle pověsti, doputovala sůl do Polska až z dalekých Uher. Na závěr besedy jsme se ještě chvíli „zastavili“ ve Wadowicích – rodném městě papeže Jana Pavla II.
Cestovatelské besedy v Moravském Krumlově jsou specifické tím, že je navštěvují nejen lidé s těžkým postižením zraku, ale také běžní návštěvníci knihovny. Tím mají besedy výrazně integrační charakter. Besedující si proto musí připravit kromě předmětů k haptické prohlídce také obrazový a tištěný materiál. Náročnější přípravu ale vždy vynahradí přátelská atmosféra, která cestovatelské besedy v Moravském Krumlově provází a ta zavládla i tentokrát.
Fotogalerie
