9. 11.
Vibruje mi kapsa. První telefonát z mnoha – je totiž pátek 24. září, odpoledne, vlakem právě přijíždí do Břeclavi kolega a překladatel Zdeněk Rybák a v Rakousku touto dobou nasedá do aut polovina účastníků víkendové akce Mikulov – město tradic a vína. V rámci společného česko-rakouského projektu Ani nevidomé hranice nerozděluje, do kterého je TyfloCentrum zapojeno, jsme si naplánovali první setkání v pohraničí v počtu osmi Čechů a desíti Rakušanů, v každé skupině vždy polovina zrakově postižených a polovina průvodců.
Místem setkání je penzion ve Sportovní hale, kde budeme celý víkend bydlet. Po krátké, přivítání, kdy si zvykáme na dvojjazyčné tlumočení, dostáváme k večeři výborný kuřecí plátek a po něm vyrážíme na večerní prohlídku města s místními průvodci. Abychom neprocházeli centrum, zámecké zahrady a bývalou židovskou čtvrť do půlnoci, rozdělujeme se u kašny na česky a německy mluvící skupinky, avšak informace dostáváme během hodiny stejné – o historii Mikulova, hlavních památkách, jež budeme mít možnost druhý den navštívit, a živě diskutujeme o společných mikulovsko-vídeňských událostech díky zdejším vládnoucím rodům Lichtenštejnů a Ditrichštejnů.
Cestováním i procházkou jsme unavení, přesto se po návratu do penzionu ještě vzájemně seznamujeme. „Jmenuji se Erich Schmidt a pracuji jako učitel ve škole pro zrakově postižené,“ tlumočí Zdenda a my poznáváme naši „spojku“ z Bundes-Blindenerzihungs Institutu ve Vídni. Jinak je to usměvavý a velmi sympatický asi padesátiletý muž, který je zcela nevidomý a přesto se angažuje v organizování aktivit pro ostatní.
Věkový průměr účastníků je přibližně 45 let, a i když jsou mezi námi mladší i starší, česky nebo německy mluvící, v sobotu ráno vyrážíme na snídani dohromady a během dopoledního programu už komunikujeme pohledy, úsměvy a posunky bez ohledu na příslušnost ke kteréhokoliv skupince. Mluvit bez tlumočníka se zatím ostýcháme, ale vůle je!
Dopoledne znovu procházíme tutéž trasu jako včera večer, jen za světla. Přes Náměstí a zahrady míříme do Regionálního muzea na zámku. Z vyhlídky si ukazujeme, kudy prochází státní hranice a dotkneme se i citlivého tématu odsunu Němců. „Pár kilometrů za hranicemi se nachází kopec s křížem na vrcholu a lavičkou. Zde se scházelo velké množství sudetských Němců, odsunutých z podpálavských vesnic, kteří se sem nesměli nikdy vrátit a mohli se do konce života jen z dálky dívat na místa, která považovali za svůj domov,“ připomněla jsem kousek smutné regionální historie. I tohle téma nás spojuje – dvě dvojice účastníků z Rakouska mají původně české příjmení.
Prohlídku sklepení, obřího sudu a vinařskou expozici absolvujeme s českou průvodkyní a Zdendovým překladem. Je to trochu oříšek – jak se německy řekne „skalice modrá“? Účastníky zaujmou jak staré nádoby a vědra na víno, tak největší sbírka dřevěných lisů. Poutavý je i výklad na židovském hřbitově, kde se dozvídáme například to, že Židé nenosí na hroby květiny, nýbrž pokládají kamínky.
Další dopolední program je dobrovolný. Někteří volí výstup na vyhlídku – Kozí hrádek, druzí se jdou ohřát na čaj do cukrárny pod ní. Po společném obědě, který provázejí zmatky ze strany personálu, a my jsme nakonec odškodněni dezertem v podobě palačinky pro každého, se zase rozcházíme. Přestože se horší počasí a začíná poprchat, vystupují někteří účastníci na Svatý kopeček s křížovou cestou podle mapy, jiní se vrací na zámek nebo volí prohlídku Ditrichštejnské hrobky. Setkáváme se před šestou nad Pálavským flamendrem s bramboráčky v restauraci na Náměstí. Odtud máme jen kousek do sklípku, kde je pro všechny – protože je nám víc než 18 let – připraven speciální večerní program. V souladu s názvem akce „Mikulov – město tradic a vína“ se učíme degustovat a poznávat různé odrůdy. Burčák rozvazuje jazyk a definitivně boří všechny bariéry, které snad doteď přetrvaly. Německy nyní umí všichni Češi a dvě z rakouských účastnic nás překvapují docela dobrou znalostí češtiny! A co nejde jazykem, jde rukama nohama!
Nedělní ráno přichází brzy po návratu ze sklípku. Dobré je, že se nikdo cestou neztratil a jediná újma může být bolest hlavy. „Šohaj večer, šohaj ráno,“ povzbuzuju svých sedmnáct hostů místním mottem a ženu je na druhou stranu Mikulova do jeskyně Na Turoldu. Abychom nezdržovali provoz, opět se dělíme na česky a německy hovořící skupinky. A ačkoliv se v jeskyních nesmí obvykle na nic sahat, my si vybraná místa s krasovou výzdobou prohlédnout můžeme. Potom už jen návštěva geoparku a rozloučení…
Ač jsme si během víkendu uvědomili, že doba minulého režimu se silně podepsala na rozdílnosti životního stylu Čechů a Rakušanů, mnohé věci vnímáme rozdílně a co je pro Rakušany samozřejmostí, my považujeme za nadstandard, v závěrečném hodnocení zaznívala hlavně slova chvály. Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje dokázal naplnit svůj cíl, lidé z obou stran navázali kontakt, bavili se a vzájemně se poznávali. Každý musel z něčeho slevit a v něčem být tolerantní, důležité však je, že vůle byla na obou stranách. Jak ji účastníci zhodnotili jedním slovem? Jako „perfektní“, „zkušenost“, „překvapení“, „odbourávání hranic“, „zázraky“, „máme hodně společného“, „noví kamarádi“ nebo „nádherná rozmanitost“. Všichni se těší na další společná setkání ve Vídni a v Brně, která se uskuteční v roce 2011.
Fotogalerie
Autor: Jiřina Falková
Tags: Exkurze, Pobyty, Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje, Výlety a vycházky
