21. 06.
O víkendu 20. až 22. května se uskutečnilo setkání mladých lidí se zrakovým postižením z Rakouska a České republiky. Brněnské TyfloCentrum díky projektu „Ani nevidomé hranice nerozděluje“, spolufinancovaného Evropskou unií, navázalo spolupráci s BBI a vytvořilo tak platformu k potkávání se mladých lidí se zrakovým postižením ze sousedních zemí.
Šest těžce zrakově postižených mladých lidí přijelo z Rakouska i se svými průvodci v pátek odpoledne na brněnské hlavní nádraží, kde je vyzvedl kolega Radek Pavlíček, hlavní organizátor víkendové akce. Doprovodil je na internát školy pro těžce zrakově postižené děti v Pisárkách. Jediný český účastník se svou průvodkyní také dorazil a odtud jsme pak vycházeli na všechny strany kvetoucího Brna. Ještě v pátek večer jsme se vydali do samotného centra starého města. Jazykové bariéry rychle vzaly za své a protože všichni účastníci pobytu uměli anglicky, brzy jsme našli společnou řeč a probírali všechno možné.
V sobotu ráno, po vydatné snídani, vyrazila výprava do jediného muzea s expozicí věnovanou nevidomým v naší republice – do brněnského Technického muzea. V expozici Kultury nevidomých, navazující na Slepecké muzeum, nás už očekávala vedoucí Eliška Hluší, která nás dvě hodiny trpělivě provázela propracovanou expozicí, mapující začátky a historii vývoje nejrůznějších pomůcek pro těžce zrakově postižené u nás. Tlumočník Zdenda tento víkend neměl moc práce, jeho excelentní jazykové znalosti jsme využili hlavně při překládání v expozici, protože na odborné termíny a názvy speciálních pomůcek už byla naše angličtina krátká.
Na oběd jsme se přesunuli – na přání rakouských kolegů – do centra pod katedrálu sv. Petra a Pavla. V historickém komplexu starobylých budov provozují francouzské misionářky restauraci Živá voda. Bylo pro mě ohromně zajímavé a poučné sledovat, jak jsme si vlastně podobní. Těžce zrakově postižení, ať už z Rakouska nebo z naší republiky, stejným způsobem a stejnou taktikou nahánějí jídlo na talíři, nožem pak vytvoří hrázku a vidličkou projíždějí podél zábrany, aby nabrali sousto. Koncert příborů pohybujících se po talířích nebyl rušený žádnou reprodukovanou hudbou, jen hlasy ptáků z přilehlé zahrady k nám občas zaletěly. Tady nás rozhodně žádná hranice nerozděluje…
Prostředí, jídlo i ceny jsou velice příznivé a my jsme se velmi dobře občerstvili. Síly jsme totiž potřebovali k výšlapu na hrad Špilberk, kde byla na odpoledne naplánována prohlídku zdejších kasemat. Výklad nám průvodce Městského muzea na Špilberku poskytl v němčině, což pro nás bylo milé překvapení. Po prohlídce kasemat někteří z výpravy dál pokračovali v naplánovaném programu a jeli plavat do aquaparku v Kohoutovicích. Jiní dali přednost procházce po městě, protože Brno je opravdu okouzlilo.
Nedělní ráno, vzduch byl pročištěn nočním deštěm a slunce na vymetené obloze slibovalo letní počasí. Čas jako stvořený k projížďce na parníku po Brněnské přehradě! Snaha co nejúplněji popisovat to, co vidím kolem sebe, abych tak zprostředkovala co nejúplnější zážitek zrakově handicapovaným, ve mně nakonec rozdmýchala citlivost pro detail, vnímavost k věcem, jež jinak přecházím bez povšimnutí, odbourávám automatismy povrchní pozornosti a žasnu. Jsem v údivu z toho, kolik věcí vlastně stojí za povšimnutí, kolik jednotlivostí nás obklopuje, jak jsou vlastně pestré barvy, když chceme odlišit jejich odstíny…
Děkuji, že jsem mohla být s vámi se všemi, pomohli jste mi dívat se kolem sebe jinak. Postřehy nevidomého české účastníka si můžete přečíst na blogu Pavla Ondry.
Autor: Irena Kocí
Tags: Pobyty, Projekt Ani nevidomé hranice nerozděluje
