20. 05.
Běžecký trikot, tenisky, jednu dlouhou tkaničku navíc a už vybíhá ven z domu. Míří do parku Lužánky, kde se potkává s nevidomým mladým mužem a společně už vyráží na okruh parkem. Dobrovolník Pavel Žára se na trasu vydává s několika nevidomými běžci až třikrát týdně. Rozhodl se, že svým tréninkům potřebuje dát nový náboj a začal pomáhat dalším lidem získat kondičku.
Panu Žárovi jsme položili několik otázek.
Jak to celé začalo, co ovlivnilo Vaše rozhodnutí stát se dobrovolníkem právě v TyfloCentru?
„Po mém prvotním nadšení z běhu jsem stále více hledal možnosti, jak mu dát větší smysl, než jenom nabírat kilometry a zlepšovat si svoji fyzickou kondici. To bylo pro mě málo. Samotného mě to už neuspokojovalo. Chtěl jsem běhu dát nějakou přidanou hodnotu tak, abych běháním snad i pomáhal. Vybral jsem si brněnské TyfloCentrum, které jsem oslovil, aby mi pomohlo nakontaktovat nějaké sportovce – běžce. Byla to spontánní myšlenka, nic víc.“
Co Vám přináší dobrovolnická činnost?
„Mám základní výcvik vodiče a velkou pokoru před lidmi, kteří svět vnímají jinak, než vizuálně. Chci, abychom naše světy vnímali naplno, bez omezení. A v běhu to jde na 100%.¨
Společně s nevidomým Janem Hegrem absolvovali dokonce Pražský půlmaratón, který proběhl začátkem dubna. „Skoro bych řekl, že hlavní příprava probíhala na psychické úrovni,“ popisuje pocity pan Hegr. „Na podzim jsme se jednou potkali s Pavlem, šli si zaplavat a zdálo se, že jsme si padli do noty, tak jsme se domluvili, že na jaře začneme s běháním. Když mi v lednu zavolal, jestli nechci běžet Pražský půlmaratón, byl jsem trošku zaskočen, ale ta myšlenka mi připadala tak nereálná a bláznivá – do té doby jsem určitě v kuse neuběhl víc než 1500 m – že mě to zlákalo přisvědčit. Začal jsem si tedy nakládat více fyzické zátěže na fotbale, pročítat se běžeckou literaturou, a když jsme s Pavlem v březnu začali skutečně běhat, šlo to skoro samo. A samotný půlmaratón byl fantastický zážitek.“
„Potřeboval jsem cíl, abychom si vše mohli vyzkoušet už naostro a Pražský půlmaratón se úplně nabízel,“ doplňuje pan Žára a dodává: „Kvůli zdlouhavé zimě jsme de facto pořádně trénovali měsíc, ale oba dva jsme sportovci, takže to chtělo vyladit pouze běžeckou techniku a vytrvalost. Zvyknout si na to, že běhám, a že jsme k sobě přivázaný a jeden bez druhého do cíle prostě nedojdeme. Samozřejmě jsme nevěděli, jak se budeme chovat po 15. kilometru, ale věděli jsme, že můžeme jen překvapit. Nakonec byl náš čas 2:15 hodiny, což je na první půlmaratón více než slušný začátek. Cílem je letos alespoň ještě jeden půlmaratón. A hlavně, aby nás to bavilo a přinášelo radost.“
A jak prakticky probíhá běh s nevidomým člověkem? „K vedení používáme lehce pružnou tkaničku, na jejíchž koncích jsou smyčky a přesně uprostřed označný uzel. Smyčky máme přehozeny zpravidla přes zápěstí. Při běhu tkanička zabraňuje, abychom se od sebe příliš vzdálili, čímž zároveň synchronizuje tempo a dává pocítit drobné změny směru. V užších místech trasér uchopí tkaničku blíže ke mně a vedení tak zpřesní, v extrémně složitých případech mě může lehce uchopit za loket. Nerovnosti na cestě hlásí s předstihem, takže jsme na ně připraveni oba,“ vysvětluje Jan Hegr.
Pokud byste se rozhodli s běháním začít, Pavel Žára doporučuje nejdřív zvolit jiný aktivní pohyb, např. rychlou chůzi nebo posilování. „Běh je až na konci. Na to už člověk musí být připravený a je jedno, jestli je nevidomý nebo ne,“ dodává.
Ptala se a zapsala Martina Smrčková
Fotogalerie
Autor: Irena Kocí
Tags: Sportovní a pohybové aktivity
