21. 03.
Autor: Martina Ludvíková
V úterý 18. 3. 2014 jsme se vydali na cestu do Břeclavi, kde tamější muzeum mělo výstavu pod názvem Máma mele maso aneb kdysi před tabulí. Již první slova názvu výstavy mohly některým z Vás, milí čtenáři, napovědět, že tato výstava měla něco společného se školou. Po příjezdu do Břeclavi nás uvítalo nejen sluníčko, ale i břeclavští klienti, kteří s námi na tuto výstavu vyrazili. Přivítal nás pan PhDr. Karel Křivánek, který nám barvitě popisoval život ve škole a to z období vzniku ČSR po skončení druhé světové války (1918-1945) a poválečné školství s počátky „budování socialismu“ (1945-1955). Někteří klienti zavzpomínali na svá školní léta a vrátili se tak do dětství, kdy se učili informace, které jim ve většině případů slouží do dnes a díky kterým mohou například číst tyto řádky. Tato výstava byla poutavá nejen díky vystaveným exponátům, které jsme mohli obdivovat, ale také kvůli poutavému vyprávění pana Křivánka, za jeho výklad mu ještě jednou velmi děkujeme.
Po návštěvě výstavy jsme se usadili v cukrárně, kam nás zavedli „domácí“ klienti a mohli jsme tak ještě chvíli prohodit pár slov a seznámit se blíže. Když se blížil čas odjezdu, všichni jsme si povzdychli nad tím, jak příjemné odpoledne to bylo. Vyrazili jsme na nádraží, kde jsme nastoupili do vlaku. Vlak ubíhal po kolejích směrem do Brna stejně rychle, jako naše vzpomínky na školu a školní léta. Děkuji břeclavským klientům za jejich pohoštění a doprovod a všem brněnským klientům za účast na akci.
7. 03.
Autor: Martina Ludvíková
Bowling- halový sport, ve kterém se hráč snaží hozenou koulí srazit co možná nejvyšší počet kuželek na konci dráhy. Jeden ze sportů, kde nepotřebujete mít fyzičku, ale jen chuť si srazit pár kuželek. Zábava, při které si odpočinete, pobavíte a přitom zasoutěžíte. Tohle všechno jsme zažili v pondělí 3. března ve sport Balkánu. Vydali jsme se plni sil a optimismu do tohoto klání. Příjemné prostředí a dobrá nálada zvyšovala postupem času naše výkony na dráze a po menším proškolení a domluvě samotným bowlingovým koulím nikdo neodcházel s „čistým štítem“. Každý si připsal nějaký ten bodík na skór kartu. Byla po velmi příjemná podvečerní akce a budeme rádi, když se přidáte na příští klání taky. Ukažte nám Vaše sportovní nadšení. Rádi bychom tuto akci zavedli jako pravidelnou a proto Vás již v dalším programu pozveme na další bowling, který se bude konat ve středu 2. 4. 2014 od 17:00. Děkujeme všem zúčastněným a na dalším „koulení“ se těšíme na shledanou.
Fotogalerie
19. 02.
Autor: Martina Ludvíková
V úterý 18. února 2014 jsme nasedli do imaginárního letadla a vydali jsme se na let do Japonska. Při přeletu nad horami a vrcholky stromů jsme byli schopni poznat krajinu Japonska. Samotné nás však nelákal pohled na hlavní město Tokyo, ale chtěli jsme se v našem cestování podívat, jak se říká, pod pokličku. Zastavovali jsme proto v menších vesničkách a městech, abychom se dozvěděli o tradicích a zvycích v Japonsku. Během celé naší poznávací cesty, cestovatelské besedy, jsme se mohli seznámit s životním stylem, výchovou a vůbec fungováním Japonců. Mohli jsme vnímat rozdíly mezi naší kulturou a kulturou nám této velmi vzdálené země. Postupem času jsme také zabrousili do debaty ohledně kultury stolování a jídla, což bylo jedno z nejvíce diskutovaných témat. V Japonsku je totiž tradiční sezení na zemi s nohami složenými pod tělem. Málo kdo z nás však vydrží „sedět na patách“ tak dlouho, můžeme být tedy vděční za naše stoly a židle. Docela zajímavým a poutavým se nám stalo také jídlo, nejen druhy jídel, které mají velmi odlišné od naší kuchyně – díky přísunu čerstvých ryb, ale hlavně z důvodu neexistence příborů. Samozřejmě najdeme v Japonsku příbory, ale nejsou typické pro rodiny. Místo nože a vidličky, které tradiční japonské rodiny považují za zbraně, tudíž jsou nebezpečné a ke stolu nepatří, jsou na stolech dřevěné hůlky. Vyzkoušeli jsme si, jaké by to bylo asi jíst s těmito hůlkami. Došli jsme k závěru, že bychom se asi ani moc nenajedli.
Po tomto krátkém exkurzu jsme se vrátili zpátky, do sedaček restaurace Pohoda a každý si v hlavě utvářel svoji vizi a své názory o Japonsku. Děkuji všem, kteří se zúčastnili této besedy, a při dalším virtuálním cestování se těším na shledanou.
18. 02.
Autor: Martina Ludvíková
Pravou delikatesou „země vycházejícího slunce“ Japonska je SUSHI. Protože náklady na cestu do Japonska by byly velké, rozhodly jsme se kousek Japonska dovést až sem. V pátek 14. února 2014 jsme se setkaly v naší „japonské kuchyňce“ a
po pečlivé přípravě všech ingrediencí se s pěti odvážnými klientkami pustily do výroby. Letem světem jsme zaskočily na poznávací výlet do Japonska, abychom zjistily z jaké kultury a které části naší zeměkoule budeme tento pokrm připravovat.
Po krátké přednášce nás rozmanitá vůně rýže, lososa, křenu wasabi a dalších ingrediencí donutila začít připravovat tento pokrm. Nejprve jsme si vyzkoušely, jak se dělá nigiri sushi – neboli prstové sushi. Jde vlastně o váleček rýže, na který je položen plátek ryby. Trošku nás zlobila lepkavá rýže, ale i tak jsme zvládly úkol skvěle a nic nebránilo tomu, abychom se pustily do maki rolek. Tyto rolky jsou typické tím, že se na list řasy jménem Nori rozprostře rýže, nějaká náplň (např. avokádo, okurka, losos, apod.) a řasa se zavine do rolky. Tímto způsobem jsme zpracovaly celou misku rýže. Před konzumací samotnou jsme však musely na souboj vyzvat ještě japonské hůlky, kterými se většinou sushi jí. Pravda, boj to trochu byl, ale myslím, že jsme to hravě všechny zvládly. Do misky si každý dle svého uvážení dal wasabi křen a sojovou omáčku a daly jsme se do ochutnání prvních soust tohoto, pro nás netypického, jídla.
Za sebe mohu říci, že jsem velmi hrdá na všechny účastnice, které se tohoto úkolu zhostily výborně. Jejich nadšení pro práci a touhu poznat něco nového jsem velmi ocenila. Patří Vám za to velký dík.
Doufám, že tímto článkem probudím v ostatních špetku zvědavosti a setkáme se na dalším kurzu.
Fotogalerie
7. 02.
Autor: Martina Ludvíková
„Přirozeností člověka je hledání radosti“ říkal pan Werich, a proto jsme se 3. Února 2014 „přenesli k moři“. Měli jsme dost námrazy, která pokryla většinu chodníků v Brně. Utekli jsme společně do solné jeskyně, kde nám průvodce dělal hlas pana Wericha. Jeho poutavé vyprávění povídek nás nejednou přivedlo k úsměvu na rtech a pohodové náladě. Krystalky soli, se kterou si někteří v rukách pohrávali, byly malou připomínkou toho, jak ležíme na pláži a hrajeme si s oblázky, či stavíme hrad z písku na letní dovolené u moře. Báječně jsme si odpočinuli, nadýchali se mořského vzduchu a po hodině strávené relaxací jsme se vydali zpět na cestu domů. Rádi tuto akci zopakujeme a budeme se těšit, že s námi „poletíte kolem světa“. Pan Werich bude jistě zase s námi. Děkujeme za návštěvu.
Fotogalerie
