16. 05.
Autor: Eliška Škrancová
Komentovaná prohlídka unikátní výstavy uměleckých děl, která vytvořili lidé s těžkým postižením zraku spojená s besedou s jedním z nevidomých autorů.
V rámci projektu Slepotou život nekončí, jsme 4. května 2011 pro zájemce z řad lidí s těžkým postižením zraku v produktivním věku, připravili návštěvu výstavy Možná sdělení, kterou pořádá Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Výstava nabízí ojedinělou sbírku uměleckých děl, jejíž součástí je i expozice hmatového sochařství. Záměrem autorů i kurátorů výstavy je zpřístupnit díla především handicapovaným návštěvníkům. Po prohlídce uměleckých děl nás čekala beseda s jednou z autorek, s Alenou Stanickou, která tvoří svá díla v Mezinárodním centru Axmanovy techniky modelování pro zdravotně postižené v Tasově.
Informace k výstavě Možná sdělení
V České republice se možnost plastického tvoření pro nevidomé otevřela díky činnosti Štěpána Axmana, který vytvořil nejen podmínky pro tvorbu, ale též teoretický základ postupu tvorby, jenž nevidomým umožňuje řemeslné zvládnutí a uchopení samotného procesu práce s hlínou.
V jihlavské galerii je výstava, která prezentuje objekty na světové výtvarné scéně jen zřídka vídané. Plastická tvorba nevidomých autorů se zde dostává na půdu oficiální galerijní prezentace a hledá odpověď na otázku o možných výtvarných kvalitách těchto artefaktů.
Sochařství ve všech svých podobách vždy pracuje s prostorem. Většina vidících lidí představu o prostoru a jeho vnímání získává především pomocí dominantního smyslu – zraku. Základní prostorové vnímání však získáváme prostřednictvím hmatu. Hmat je podstatnou součástí sochařské tvorby, a tudíž je tento výtvarný projev přístupný i lidem nevidícím. Jejich poznávání a pochopení samotného prostoru a objektů v něm však probíhá jiným způsobem, a také ve svém výrazu mají svá specifika. Nelze je posuzovat pojmy tradičními, vytvořenými zrakovým myšlením.
Beseda s jednou s autorek uměleckých děl
Našim záměrem nebyla pouhá návštěva výstavy, ale chtěli jsme ve spolupráci s galerií oslovit někoho z umělců, který by nám svá díla nejen představil, ale také šířeji popovídal o jejich vzniku, významu apod. Tento záměr se nám podařil a nad uměleckými díly se rozpoutala diskuse, která se věnovala tvorbě autorky Aleny Stanické. Přínos celé debaty je mimo jiné v tom, že inspirovala další nevidomé, kteří by se této tvorbě mohli věnovat.
Akce se zúčastnilo 8 lidí s těžkým postižením zraku z brněnského TyfloCentra a z detašovaného pracoviště ve Znojmě. Všichni byli spokojeni, a tak jen zbývá doufat, že tako akce účastníkům pomůže v další práci sami na sobě.
Po výstavě jsme navštívili místní ZOO.
Projekt slepotou život nekončí
Akce se konala v rámci projektu Slepotou život nekončí, který vám přináší možnost dovědět se mnoho zajímavého o sobě i svém okolí. Nabízíme vám blok úplně nových aktivit a na ně navazujících kurzů. Cílem je, abyste se necítili sami, abyste mohli naplnit svůj čas zajímavým programem, abyste o sobě přemýšleli a něco pro sebe udělali.
Projekt „Slepotou život nekončí“ je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.
Fotogalerie
28. 03.
Autor: Tereza Kozderová
Ve čtvrtek 24. března jsme se v menší skupince sešli při další zajímavé besedě, která byla zařazena do aktivit v rámci probíhajícího projektu Slepotou život nekončí.
Kdo chtěl znát odpověď např. na tyto otázky:
- znáte ve svém okolí člověka se zrakovým postižením, kterému pomáhá pes i v zaměstnání?
- víte v čem může čtyřnohý pomocník usnadnit každodenní úkoly?
mohl se přihlásit a aktivně zapojit do diskuse.
Při této příležitosti jsme si pozvali slečnu Světlanu Karfusovou a její čtyřnohou pomocnici – fenku Aimee. Slečna Karfusová je členkou a pracovnicí Klubu držitelů vodících psů, studuje vysokou školu a můžeme ji běžně potkávat v ulicích Brna.
Celé povídání se odvinulo od samého začátku – tedy od toho, jak se štěně dostane do výcviku vodících pejsků. V jakých základních denních činostech může vodící pes pomoci.
Velmi zajímavou částí bylo vyprávění, kdy slečna Karfusová popisovala svoje zkušenosti se sháněním práce.
Potenciální zaměstnavatelé nevěřili tomu, že je samostatná. Mnozí se domnívali, že bude potřebovat všude doprovázet, bude muset mít ještě svého stálého asistenta atp.
Někteří z přítomných se s touto situací setkali také a podělili se se svými pocity, že není lehké těmto argumentům čelit.
Mezi účastníky besedy byli i lidé, kteří už svého vodícího psa mají ve výcviku. Právě pro ně byly slečna Karfusová a její čtyřnohá pomocnice Aimee velkým povzbuzením. Vodicí pes znamená pro svého pána rychlost, samostatnost a bezpečnost. „Pes je úspora času“, říká Karfusová. „To, co jsem s bílou holí musela jít půl hodiny, ujdu teď se psem za deset minut.“ Pohyb se psem je nejen rychlejší, ale také bezpečnější. Nevidomý s vodicím psem se dokáže bezpečně vyhnout překážkám ve výši hlavy. Pokud má jenom bílou hůl, nemusí se to vždycky podařit.“
Aktivita se konala v rámci projektu „Slepotou život nekončí“, který je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.
Fotogalerie
5. 03.
Autor: Marie Švejdová
Lidé s těžkým postižením zraku se v dnešní době uplatňují v rozličných povoláních. Mají možnost studovat na středních a vysokých školách, vzdělávat se v různých kurzech. Umísťují se na takových pracovních pozicích, na jakých by je starší generace dříve vůbec nepotkala.
Jednou ze známých a tradičních činností, kterou se ve značné míře zabývají lidé s postižením zraku, je profese ladič pian. Málo z našich mladších klientů nebo i těch, kteří jsou ještě v produktivním věku, se setkalo s někým, kdo takovou práci zastává. Ještě méně obvyklé je vidět ladiče při jeho práci. To byl důvod k tomu, abychom našim klientům zprostředkovali možnost setkání s ladičem pian, který sám má těžkou vadu zraku a této profesi se trvale věnuje.
Ve čtvrtek 24. února odpoledne jsme se sešli v klubovně TyfloCentra Brno s panem Pavlem Davidem, který se ujal role přednášejícího a toho, kdo vysvětlil a názorně předvedl, z jakých částí se piano skládá a jak se ladí.
Ve vzpomínkách se vrátil do dětských let, kdy se poprvé za zajímavých okolností setkal s harmonikou a naučil se na ni hrát. To byl první krok, další učinil nástupem na konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze. Po ukončení studia nastoupil na dráhu ladiče pian a této profesi se věnuje dosud.
Klientům se naskytla šance prohlédnout si jednotlivé díly piana. Měli možnost vyzkoušet si naladění aspoň jednoho tónu, čehož někteří odvážnější využili. Beseda byla podnětná a dotazů nespočet. Zúčastnili se i studenti ze střední školy pro mládež s vadami zraku na Kamenomlýnské ulici. Jeden ze studentů rovněž vystudoval obor ladič pian a tak i on svými informacemi besedu „lehce doladil“. Pět účastníků byl pro přednášejícího natolik příznivý počet, že při předvádění jednotlivých částí piána měl možnost věnovat se každému jednotlivě a na všechny se dostalo, všechny otázky byly zodpovězeny.
Fotogalerie
Aktivita se konala v rámci projektu „Slepotou život nekončí“, který je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.
25. 01.
Autor: Klára Zárubová
Úterní dopoledne 18. ledna 2011 znamenalo pro mnohé z klientů znojemského TyfloCentra šanci ověřit si šikovnost vlastních rukou. V tento lednový den jsme totiž zavítali do brněnské sociálně terapeutické dílny, kterou poznáte podle příznačného názvu HapAtelier.
Zasedli jsme k podlouhlému pracovnímu stolu a zaposlouchali se do povídání, během kterého nás vedoucí HapAtelieru Jana Pilgrová seznámila se vznikem této dílny. Dále nás zasvětila do tajů nejrůznějších výtvarných postupů a činností, kterým se zde klienti věnují. Pro zájemce bylo možno obeznámit se i s nástroji, které zde mají klienti k dispozici – naši pozornost si jednoznačně získal tkalcovský stav.
Po úvodním představení této výtvarné dílny jsme se už mohli pustit do práce. Když jsme si vyslechli postup výroby, dostali jsme do rukou filc. Měli jsme k dispozici velkou barevnou škálu tohoto materiálu, ze kterého se dá snadno stříhat, trhat, lepit i sešívat. Každý z nás dostal plastové vajíčko, které si podle libosti naplnil – na výběr byly tyto suroviny – čočka, hrách, sůl a rýže. Takto vzniklé chrastítko jsme obalili filcem a spolu s vodou a mýdlem jsem ho začali „hňácat“ do výsledného oválného tvaru. Brzy jsme pochopili, že takový postup potřebuje svůj čas a péči, a tak jsme se zaposlouchali do relaxační hudby a při společném povídání nám výroba chrastítka z filcu utekla jako voda.
Návštěva Sociálně terapeutické dílny se konala v rámci projektu Slepotou život nekončí, který umožňuje připravovat pro vás různé besedy, exkurze, návštěvy a aktivity, které vás mohou obohatit o nové zkušenosti i poznatky. Můžete se tak zapojit do zajímavých činností a strávit čas s druhými lidmi.
Tvořivé dopoledne jsme zakončili prohlídkou interaktivní výstavy prací zrakově postižených klientů sociálně terapeutické dílny HapAtelier v Malé královopolské galerii, při které nás na první dotek zaujala především dešťová hůl, výtvory v neprůhledných krabicích nebo špendlíkové či zvukové obrazy.
Po obědě v nedaleké restauraci jsme se s pocitem dobře vykonané práce vraceli domů.
Fotogalerie
Aktivita se konala v rámci projektu „Slepotou život nekončí“, který je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.
21. 01.
Autor: Eliška Škrancová
V rámci projektu Slepotou život nekončí jsme dvakrát připravili interaktivní přednášku Ztracen ve velkoměstě, která byla věnována oblasti překonávání architektonických bariér.
Poprvé jsme s touto tematikou oslovili středoškolské studenty s těžkým postižením zraku a přednáška se konala 8. prosince 2010 v prostorách Střední školy na Kamenomlýnské v Brně, podruhé se zájemci o tuto problematiku sešli 20. ledna v naší klubovně v TyfloCentru na Chaloupkově ulici.
Program byl určen všem, kteří chodí samostatně po Brně a ne vždy se dobře orientují ve všech ulicích, nadchodech, podchodech, v městské hromadné dopravě, na autobusovém a vlakovém nádraží apod.
Účastníci se dověděli
- jak poznat číslo přijíždějící tramvaje
- kam se obrátit, když se člověk ztratí
- jak se vyznat ve všech symbolech, které jsou na dlažbách ulic
- kde a jak si zažádat o bílou hůl, popřípadě kompenzační pomůcku
- jak chodit s bílou holí po městě – orientační body a linie
- jaké využit kompenzační pomůcky pro dobrou orientaci ve městě Brně – např. vysílačka na bílé holi aj.
- co může pomoci při cestování MHD v městě Brně
- co může pomoci při cestování s IDS JMK, novinky v dopravě
- asistenci ve vozidlech DPMB
- jak si poradit, když nefunguje ozvučení nebo řidič pouští špatně zastávky
- jak dát řidiči znamení a informovat jej o naší přítomnosti
- kam se mohu obrátit, když potřebuji pomoc
K dispozici byly hmatové plánky nádraží a některých ulic v Brně, ukázky reliéfních dlažeb, vysílačka, hlasový majáček aj.
Pro účastníky byly připraveny materiály ve zvětšeném černotisku a braillově písmu, popř. si je mohli objednat v elektronické podobě.
Přednášku vedl zkušený odborník na odstraňování barier pro lidi s těžkým postižením zraku, pan Josef Konečný, sám člověk s těžkým postižením zraku, dlouholetý zaměstnanec TyfloCentra Brno, o.p.s.
Mezi klienty byl o přednášku mimořádně velký zájem (na první přednášce bylo 12 posluchačů, na druhé 11 posluchačů), během přednášek byly zodpovězeny četné dotazy účastníků a všichni se shodli na tom, že získané vědomosti jim pomohou při prostorové orientaci a samostatném pohybu po městě Brně případně Jihomoravském kraji.
Fotogalerie
Aktivita se konala v rámci projektu „Slepotou život nekončí“, který je financován z evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.
