28. 05.
Autor: Tereza Kozderová
Už počtvrté jsme naplánovali komentovanou vycházku na Velkou Babu a opět jsme byli odrazeni deštěm a blátem.
Přesto jsme se sešli na Chaloupkove a na zdolání Velké Baby se připravili prozatím virtuálně. Vyšli jsme z Řečkovic, kde údajně stojí nejmohutnější javor na Moravě, spočítali jsme kolik známe druhů dubů, na fotografiích se podívali, jaké vzácné a léčivé rostliny na Velké Babě rostou, jací ptáci tam hnízdí, a zapletli jsme se do diskuse, jaký je rozdíl mezi lesem a hájem.
Velkým zpestřením pro nás byla část přednášky, jak vzniká lesnická mapa. Vyslechli jsme, jak funguje laserový dálkoměr, výškoměr a sklonoměr, vyzkoušeli jsme metrické pásmo a seznámili se s turistickou navigací GPS. Z blízka jsme taky mohli prozkoumat těžební, typologickou a lesnickou mapu.
Díky dnešní přednášce už si umíme představit, jak vypadá pracovní den lesního inženýra, s jakými přístroji a kolika mapami musí umět pracovat, aby svoji práci odvedl na jedničku.
Chcete se i Vy dozvědět, jaká je práce lesního inženýra? Vydejte se s námi v pondělí 24.6. na komentovanou vycházku a vše si vyzkoušíte v praxi na vlastní kůži!
Fotogalerie
27. 05.
Autor: Irena Kocí
Dvacátého května se uskutečnila v brněnském TyfloCentru exkurze studentů z Ruska. Čtrnáct studentů magisterského studia psychologie z Moskevské státní univerzity bylo v České republice na týdenní stáži.
Byli mimořádně zvídaví, doptávali se na podrobnosti rozlišování očních vad a klasifikaci zrakových postižení, každou kompenzační pomůcku dopodrobna zkoumali.
Naše jazykové znalosti ruštiny, za posledních dvacet let téměř úplně zapomenuty, se jen stěží aktivovaly. Naštěstí byl se studenty překladatel, což ovšem zabíralo dost času. A zejména pak při rozdělení do menších skupinek na praktických stanovištích byli jsme nuceni přeci jen vzkřísit naše zbytky ruštiny, uvízlé v našich hlavách z dob školní docházky. Nakonec jsme se přeci jen domluvili na všem potřebném a ke všeobecné spokojenosti.
Překvapilo nás pár věcí – tak například na stanovišti v kuchyňce, kde si studenti poslepu připravovali svačinky, vyšlo najevo, že v Rusku se rohlíky nekrájejí napodél…a bílá hůl byla překládána jako „paločka“. Myslím, že i pro nás bylo setkání přínosné a exkurze se vydařila. Děkujeme za návštěvu a ЗДРАВСТВУЙТЕ /ZDRAVSTVUJTĚ = AHOJ/!
Fotogalerie
20. 05.
Autor: Irena Kocí
Běžecký trikot, tenisky, jednu dlouhou tkaničku navíc a už vybíhá ven z domu. Míří do parku Lužánky, kde se potkává s nevidomým mladým mužem a společně už vyráží na okruh parkem. Dobrovolník Pavel Žára se na trasu vydává s několika nevidomými běžci až třikrát týdně. Rozhodl se, že svým tréninkům potřebuje dát nový náboj a začal pomáhat dalším lidem získat kondičku.
Panu Žárovi jsme položili několik otázek.
Jak to celé začalo, co ovlivnilo Vaše rozhodnutí stát se dobrovolníkem právě v TyfloCentru?
„Po mém prvotním nadšení z běhu jsem stále více hledal možnosti, jak mu dát větší smysl, než jenom nabírat kilometry a zlepšovat si svoji fyzickou kondici. To bylo pro mě málo. Samotného mě to už neuspokojovalo. Chtěl jsem běhu dát nějakou přidanou hodnotu tak, abych běháním snad i pomáhal. Vybral jsem si brněnské TyfloCentrum, které jsem oslovil, aby mi pomohlo nakontaktovat nějaké sportovce – běžce. Byla to spontánní myšlenka, nic víc.“
Co Vám přináší dobrovolnická činnost?
„Mám základní výcvik vodiče a velkou pokoru před lidmi, kteří svět vnímají jinak, než vizuálně. Chci, abychom naše světy vnímali naplno, bez omezení. A v běhu to jde na 100%.¨
Společně s nevidomým Janem Hegrem absolvovali dokonce Pražský půlmaratón, který proběhl začátkem dubna. „Skoro bych řekl, že hlavní příprava probíhala na psychické úrovni,“ popisuje pocity pan Hegr. „Na podzim jsme se jednou potkali s Pavlem, šli si zaplavat a zdálo se, že jsme si padli do noty, tak jsme se domluvili, že na jaře začneme s běháním. Když mi v lednu zavolal, jestli nechci běžet Pražský půlmaratón, byl jsem trošku zaskočen, ale ta myšlenka mi připadala tak nereálná a bláznivá – do té doby jsem určitě v kuse neuběhl víc než 1500 m – že mě to zlákalo přisvědčit. Začal jsem si tedy nakládat více fyzické zátěže na fotbale, pročítat se běžeckou literaturou, a když jsme s Pavlem v březnu začali skutečně běhat, šlo to skoro samo. A samotný půlmaratón byl fantastický zážitek.“
„Potřeboval jsem cíl, abychom si vše mohli vyzkoušet už naostro a Pražský půlmaratón se úplně nabízel,“ doplňuje pan Žára a dodává: „Kvůli zdlouhavé zimě jsme de facto pořádně trénovali měsíc, ale oba dva jsme sportovci, takže to chtělo vyladit pouze běžeckou techniku a vytrvalost. Zvyknout si na to, že běhám, a že jsme k sobě přivázaný a jeden bez druhého do cíle prostě nedojdeme. Samozřejmě jsme nevěděli, jak se budeme chovat po 15. kilometru, ale věděli jsme, že můžeme jen překvapit. Nakonec byl náš čas 2:15 hodiny, což je na první půlmaratón více než slušný začátek. Cílem je letos alespoň ještě jeden půlmaratón. A hlavně, aby nás to bavilo a přinášelo radost.“
A jak prakticky probíhá běh s nevidomým člověkem? „K vedení používáme lehce pružnou tkaničku, na jejíchž koncích jsou smyčky a přesně uprostřed označný uzel. Smyčky máme přehozeny zpravidla přes zápěstí. Při běhu tkanička zabraňuje, abychom se od sebe příliš vzdálili, čímž zároveň synchronizuje tempo a dává pocítit drobné změny směru. V užších místech trasér uchopí tkaničku blíže ke mně a vedení tak zpřesní, v extrémně složitých případech mě může lehce uchopit za loket. Nerovnosti na cestě hlásí s předstihem, takže jsme na ně připraveni oba,“ vysvětluje Jan Hegr.
Pokud byste se rozhodli s běháním začít, Pavel Žára doporučuje nejdřív zvolit jiný aktivní pohyb, např. rychlou chůzi nebo posilování. „Běh je až na konci. Na to už člověk musí být připravený a je jedno, jestli je nevidomý nebo ne,“ dodává.
Ptala se a zapsala Martina Smrčková
Fotogalerie
17. 05.
Autor: Vladimíra Nováková
Květnové úterý s datem 14. 5. nás svým krásným počasím vylákalo na celodenní výlet do Olomouce. Cílem naší cesty se stala bazilika na Svatém Kopečku, kterou v minulosti navštívil i papež Jan Pavel II. Průvodkyní na cestě k bazilice nám byla řádová sestra Dagmar Trojanová. Netradiční trasu, kterou zvolila, bychom pravděpodobně nenašli v žádném turistickém průvodci, ale možná právě tím byla tato pouť „cestou necestou“ pro mnohé z nás zajímavější a dobrodružnější.
Krátce po příchodu na Svatý Kopeček se nás ujal místní kaplan Ambrož Šámal, který si pro nás připravil komentovanou prohlídku baziliky Navštívení Panny Marie. Měli jsme možnost prohlédnout si model baziliky, celé vnitřní prostory s bohatou sochařskou a reliéfní výzdobou i navštívit ambit s kaplí Jména Panny Marie. Zajímavostí byl například oboustranný oltář, který při větší návštěvě poutníků umožňoval sloužit dvě mše či bohoslužby současně. Závěrečná hra na dřevěné varhany v podání pana kaplana byla příjemným zpestřením celé návštěvy.
Po návštěvě baziliky jsme neodolali lákadlům v místní cukrárně – posezení v ní bylo takovou sladkou tečkou na závěr. Nakonec byl ještě čas i na prozkoumání okolí baziliky na vlastní pěst a nákup suvenýrů a potom už nás čekala cesta zpět do Brna. Vraceli jsme se příjemně unavení, ale obohaceni o množství nových zážitků a dojmů. A protože nám v nabitém programu už nezbyl čas na prohlídku centra Olomouce, shodli jsme se na tom, že se sem v budoucnu rádi vrátíme.
Fotogalerie
7. 05.
Autor: Zuzana Šrámková
V den, zasvěcený pálení čarodějnic a radovánkám s tím spojeným, navštívili klienti TyfloCentra ve Vyškově Knihovnu Karla Dvořáčka, kde se konala beseda s názvem Knihy ušima. Tuto besedu o audioknihách připravila na naše přání ochotná pracovnice knihovny, paní Zdeňka Adlerová, jež tímto vřele děkujeme. Akce byla přístupná také veřejnosti, a tak jsme se 30. 4. 2013 před druhou hodinou odpolední usadili s klienty a jinými návštěvníky besedy na pohodlné židličky v Audiovizuálním oddělení a napjatě jsme očekávali zahájení besedy.
Po uvítání a představení nám paní Adlerová povyprávěla o vzniku audioknih a o tak zvaných dramatizacích a postupně nám pouštěla ukázky vybraných titulů. Připomněli jsme si hlas Karla Högera v Povídání o pejskovi a kočičce a zasnili se při verších Vítězslava Nezvala z knihy Manon Lescaut. Dále jsme si poslechli ukázky z knih Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce od Roberta Fulghuma, Saturnin od Zdeňka Jirotky a z humoristického románu Pan Kaplan má stále třídu rád od Leo Rostena. S Vlastimilem Vondruškou jsme zabrousili do žánru historických detektivek během poslechu jeho knihy Jménem krále, u historie jsme zůstali s Kladivem na čarodějnice od Václava Kaplického a na závěr nás pohladil po duši laskavý humor Františka Nepila s knihou Dobrou a ještě lepší neděli.
Aby byly naše poznatky z oblasti zvukových knih úplné, uvedla paní Adlerová také informace o výpůjčkách v Knihovně Karla Dvořáčka. Knihovna založila svou sbírku audioknih díky akci Zelená přírodě, během které sběrem víček od PET lahví získala finance na zakoupení prvních CD nosičů pro zrakově postižené. Dnes jsou audioknihy dostupné všem členům knihovny, s postižením zraku i bez. Doba výpůjčky je jeden měsíc a zlevněný roční poplatek pro registraci člena knihovny je 100 Kč.
Všechny informace tedy máme, nyní nám už nic nebrání vypůjčit si audioknihu a zaposlouchat se do podmanivých hlasů Vlastimila Beneše, Miroslava Moravce, Pavla Rímského a jiných.
